Pokud bude Británie prakticky jedinou evropskou zemí kromě Ruska, která se vyloučí z jednotného trhu, žádný úspěch to nikdy nebude. Referendum prostě nemůže zvrátit ekonomické proudy globalizace. Celý komentář si můžete přečíst zde.
MACHÁČEK: Co takhle zvrátit brexit? |
Je zajímavé, že byznys tomu – na rozdíl od politiků – rozumí. Proto Británie podle Kaletského nyní čelí tomu, čemu se říká „radikální nejistota“. Jde o situaci, kdy rizika nemohou být racionálně kvantifikována: změny v úrocích, daních, hodnotě měny nepůsobí. Sama britská centrální banka, tedy Bank of England, se obává, že mnohá investiční rozhodnutí či rozhodnutí o najímání nových pracovníků se budou odkládat, dokud nebudou jasná nová obchodní ujednání Británie s ostatními státy a entitami. Jenže to potrvá dlouhé roky – pokud tedy k brexitu dojde.
Evropští lídři se musí rozhodnout: má si Británie udržet benefity plného členství v EU, když odmítne evropské instituce a pravidla? Odpověď je NE. Mají se tato pravidla a instituce změnit či rozvolnit tak, aby EU byla atraktivnější – nejen pro britské voliče? Odpověď je ANO.
Podle Kaletského je třeba zapomenout na „norský“ nebo „švýcarský“ model, protože ten vyžaduje volný pohyb osob, který Britové nechtějí. V případě brexitu Londýn přestane být hlavním finančním městem Evropy, protože regulace EU budou schválně přenastaveny tak, aby se finanční aktivity přesunuly do jurisdikcí EU. Přesídlit mohou i mnohé britské exportně orientované firmy.
Byznys podle Kaletského začne brzy lobbovat za udržení členství v EU. Pochopí totiž, že je to jednodušší než lobbovat za své parciální zájmy v jednotlivých obchodních dohodách.
Politici mohou začít výsledky referenda o brexitu spíše interpretovat jako výzvu k reformám EU.
A jaké by ty reformy měly být? Některé záležitost evropského práva by se měly přesunout zpět na národní úroveň. Měla by být posílena pravomoc národních parlamentů. Apelovat se může na to, co vadí voličům nejen v Británii: ztráta lokální kontroly nad migrací, ztráta pravomocí národních parlamentů a eroze sociálních modelů.
Autor podporuje nedávný dánský návrh rozlišovat mezi sociálními dávkami pro dánské občany a nově příchozí z jiných zemí EU nebo švýcarský návrh na brzdy proti náhlé migrační vlně.
To je v Bruselu zatím nemyslitelné, protože by se musely měnit základní smlouvy. Autor se ale domnívá, že odpor ke změně základních smluv je byrokratický, nikoli politický. Někteří lidé, jako předseda EK J. C. Juncker nebo šéf jeho kabinetu Martin Selmayr, chápou brexit jako příležitost pro tužší integraci a centralizaci, ale měli by si to rozmyslet, nebo se Evropa potopí.
V zásadě s lecčím souhlasím, jen si myslím, že odpor ke změně základních smluv EU není byrokratická rezistence, ale politika a hlavně německý zájem, který koneckonců reprezentuje v Bruselu právě Selmayr.
...
Kdo ví, jak to s brexitem nakonec bude. Britský deník The Daily Telegraph informuje, že britská vláda nechce spustit „osudový“ článek 50 Lisabonské smlouvy až po volbách v Německu a Francii příští rok.
Výčet toho, co musí Británie všechno udělat, zní tak, že to člověka opravdu a doslova přemáhá. Nejprve dojednání legální separace od EU. Dojednání obchodní dohody s EU (leckdo v EU, resp. v Bruselu přitom tvrdí, že to nepůjde najednou – tedy nejprve legální separace od EU, pak teprve jednání o obchodní dohodě s EU). Pak je tu dojednání prozatimní přemosťovací dvouleté dohody mezi spuštěním článku 50 Lisabonské smlouvy a skutečnou separací Británie od EU, následně dohoda o členství Británie ve Světové obchodní organizaci WTO (může ji komplikovat Rusko a Argentina, souhlas zemí WTO musí být jednomyslný ) a 53 obchodních dohod, které pro Británii nahradí dohody o svobodném obchodu, jež má nyní těch 53 zemí s EU (přitom například dojednání obchodní dohody mezi EU a Kanadou trvalo sedm let). Přitom všech těch 53 zemí si bude chtít počkat, jak dopadne jednání Británie o obchodní dohodě s EU, aby si následně mohly vyjednat něco lepšího. Uf!!!
A to se článek nezmiňuje o dohodách bezpečnostních, obranných, zahraničněpolitických apod.
Není lepší si to ještě rozmyslet?
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
