Koruna po vyslovení tohoto výroku samozřejmě prudce posílila, od té doby je dost nestabilní.
K tomu několik poznámek. Je zajímavé, jak může hlava státu díky svým pravomocem snadno hýbat kurzem koruny. Zatímco pro ostatní kurzotvorné jedince, tedy především členy bankovní rady ČNB platí přísné režimy a informační karantény, pro prezidenta a jeho okolí nikoli. Stačilo by, aby Zeman o razanci a obsahu svého chystaného výroku informoval pár lidí ze svého okolí, a mohli všichni vydělat slušný balík peněz.
ČTĚTE TAKÉ |
Na druhou stranu z dlouhodobého pohledu neřekl Zeman nic, co by se o něm nevědělo. Ví se dlouho, že se mu řízená devalvace nelíbí a nelíbila, a ví se dlouho, že by ČNB rád přiklonil směrem k větší vstřícnosti k euru.
Razance a ostrost výroku ale kurzotvorná byla a také se tak, jak vidíme na grafu, projevila.
Potvrdila se jedna věc: výlučná prezidentská pravomoc bez kontrasignace a protiváh ve věci jmenování bankovní rady je v české ústavě špatně. Protiváha by nejlépe slušela Senátu, který je v českém ústavním systému příliš slabý a posílení si zaslouží. Prezident by potom mohl takhle razantně pronést svůj názor, ale na to, jak ve výsledku dopadne výměna členů bankovní rady, by měl ještě velký vliv Senát.
Jinak rozdělme prezidentský výrok o centrální bance na dvě části. První se týká experimentování. Svět centrálních bank se po roce 2008 dosti radikálně proměnil. Experimentovala a experimentuje každá větší centrální banka – americký Fed, Bank of England, Bank of Japan, švýcarská centrální banka a dnes i ECB.
DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA |
Ve světě deflačních hrozeb a masivního odpákovávání (zbavování se úvěrů) centrální banky nakupují dluhopisy, berou do zástavy papíry pofidérní kvality, anebo dokonce garantují hypotéky, jako se to děje ve Velké Británii. Stanovují se záporné úroky, nejen reálné, ale dokonce i nominální, věřitelé masivně dotují dlužníky.
Nejsou to ovšem metody hokus pokus, je to politika podložená akademickou prací, výzkumem samotných centrálních bank a historickou zkušeností. To, k čemu se ČNB před rokem a půl nakonec odhodlala, navíc není experiment srovnatelný s tzv. kvantitativním uvolněním, je to spíše klasický intervenční nástroj, který se ale nepoužívá příliš často nebo úplně běžně.
Druhá část výroku – tedy to, že chce prezident jmenovat do ČNB lidi vstřícné k přijetí eura – je vcelku v pořádku, protože bývalý prezident Václav Klaus by zase nikdy nedopustil, aby v centrální bance zasedl kdokoli, kdo si myslí, že přijetí eura by bylo pro Českou republiku dobré a výhodné. A to je právě ta česká nevyváženost, systém ode zdi ke zdí.
Osvícená hlava státu, která je tím pověstným „mužem s olejničkou“, který opatrně s rozmyslem a nadhledem promazává kolečka ústavního soustrojí, by samozřejmě sama dbala na pestrobarevnost a různorodost bankovní rady, nejen ve smyslu euro–neeuro. Dichotomie experimentátor–konzervativec také není špatná.
Zajímavé je i dělení jestřáb–holubice, které ale ve světě deflačních hrozeb ztrácí jasné kontury. Skvělé by především bylo, kdyby v bankovní radě byli zastoupeni ekonomovéakademici, bankovní praktici, ale je též důležité, aby do bankovní rady mohl vyrůst a měl v ní zastoupení někdo zevnitř instituce, někdo, kdo v ČNB profesně vyrostl. A s dovolením také nějaké ženy.
Výlučná prezidentská pravomoc se dá provozovat orientálně, nebo v rámci civilizované otevřenosti, kdy by veřejnost předem věděla, s kým se prezident o nominacích radí.
Hlavě státu je též dobré připomenout, že se svět změnil a oslabovat měnu se dnes snaží skoro každý. Slabé euro vůči dolaru pomáhá skrze Německo i české ekonomice, silný švýcarský frank zase drtí tamější průmysl apod.
