Příznakem minulého předkrizového období před rokem 2008 bylo, že krizi nepředvídal skoro nikdo z tzv. odborníků, zatímco dnes věští krizi kdejaký tzv. expert – ruku v ruce s kdejakým hochštaplerem či televizním ekonomem. Není to česká specialita, platí to i ve světě.
Z tohoto pohledu by se člověk skoro vsadil, že žádná velká krize hned tak nepřijde.
Nezanedbatelnou příčinou minulé velké krize před rokem 2008 bylo – podobně jako před rokem 1929 – stádní myšlení a bohorovná víra v lidský pokrok. Věřilo se, že finanční riziko lze přenést od amatérů k odborníkům a že akcie už jenom porostou. Matematici vymýšleli kosmické produkty a strukturované finanční deriváty a ve vládním, regulatorním, a dokonce i univerzitním prostředí se ostrakizoval jiný názor.
Tohle zde dnes nemáme. Nedá se říci, že by na světových trzích převládal bezmezný optimismus nebo nějaká bohorovnost.
Velké krize se rodí ve finančním sektoru, říká se jim také „matky všech krizí“, omlouvám se za anglicismus. Přicházejí jednou za padesát či sto let a ekonomiky se z nich lížou dlouho, třeba dekádu i víc. To nás asi nečeká, banky jsou dnes mnohem silnější než před deseti lety, regulátoři mnohem obezřetnější.
MACHÁČEK: Amerika, Čína a umění konfrontace |
Nějaká korekce nebo recese ale přijít může, což ovšem neznamená, že musí. Leckoho znepokojuje předvánoční vývoj na světových akciových trzích (pro akciové trhy jde o jeden z nejhorších prosinců v historii), prý by snad mohl být předzvěstí nějakého horšího období globální ekonomiky. Pád cen ropy věští pokles globální poptávky, index nálady mezi německými manažery a průmyslníky je již čtyři měsíce mizerný. Když zůstaneme u makroekonomických nebo fundamentálních příčin, největší obavy dnes způsobuje ekonomicky nejmocnější instituce světa, tedy americká centrální banka čili Fed, která zvedá a bude zvedat úrokové míry. To nejen zpomalí americkou ekonomiku, ale hlavně to oslabí nové trhy – jak se říkávalo, rozvojový svět, ze kterého začnou mizet dolary zpět do USA.
Další obava je, že kdyby došlo ke globální recesi, instrumentarium centrálních bank je omezenější než před minulou velkou krizí. Úroky by musely jít hluboko do minusu, patrně by se v boji s deflací peníze musely rozdávat přímo lidem nebo by centrální banky nakupovaly akcie podniků. Rezervy státních rozpočtů pro nějaká proticyklická opatření jsou také většinou slabé nebo žádné.
Pak tu máme všemožné další nejistoty spojené s obchodní válkou USA a Číny, neklid na Ukrajině či v Saúdské Arábii. Je tu nejistota s brexitem, sociální neklid ve Francii a italské tahanice s Bruselem o rozpočet.
Svým způsobem lze ale konstatovat, že pořád se ve světě něco děje a dít bude a globální recese nebo krize hned tak přijít nemusí. Ale taky může. Uvidíme.
Přečteno včera v Českém rozhlase Plus.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
