Trhy jsou dnes nervózní a bojí se, že by letos v létě mohlo zase něco přijít. Samozřejmě žádná finanční krize není nikdy stejná a nikdo se ještě nestal mistrem v jejich předpovídání. Pokud ovšem víme, kde jsou zranitelná místa, lépe se připravíme na případný risk management a klidnou dovolenou.
Jsou čtyři důvody k obavám z toho, že by globální ekonomika mohla být stejně zranitelná jako v roce 2008 nebo ještě zranitelnější.
Banka pro mezinárodní platby (BIS) opakovaně varuje, že úroveň zadlužení v globální ekonomice je vůbec nejvyšší v historii. Nejde ale jen o výši privátních a státních dluhů, ale i o jejich zhoršující se kvalitu. Máme tu 63 bilionů dolarů suverénních státních dluhů a celkové dluhy ve výši 237 bilionů dolarů, tedy o 70 bilionů více než v době pádu Lehmanů. Obsluha tohoto dluhu i jeho rozbalení na delší období – to budou mnohem nákladnější operace v okamžiku, kdy ve světě skončí politika kvantitativního uvolňování. Vlády mají daleko méně prostoru pro zvýšení veřejných výdajů a proticyklickou politiku než v roce 2008.
S tím, jak mají centrální banky kvůli kvantitativnímu uvolňování na bedrech 15 bilionů různých aktiv s úrokovými mírami blízko nule, je tu jen málo prostoru pro robustní odpověď měnové politiky na případnou další krizi.
Pak tu máme oslabování politického centra všude v západním světě a posilování populistů a nacionalistů a nakonec oslabování důvěry v mezinárodní pořádek. Je známo, že prezident Trump pohrdá mezinárodními institucemi, smlouvami a zaběhlými pořádky od G7 po WTO. Hrozí dokonce – nebo už probíhá – obchodní válka.
Na druhou stranu ovšem platí, že banky jsou silnější, kapitálově vybavenější a zdravější než v roce 2008.
...
Gideon Rachman se dnes ve Financial Times pokouší o optimističtější komentář. To, jak Donald Trump stupňuje svůj tlak na Evropu, může podle něj paradoxně Evropu posílit. Interní tlaky v Evropě budou narůstat. Populisté a nacionalisté jsou u moci v Polsku, Rakousku, Maďarsku, Slovinsku a v Itálii. Pro EU bude stále těžší dosáhnout kompromisu: rozpory ve věci migrace, evropského rozpočtu a reformy eurozóny budou narůstat.
Stejně tak bude narůstat vnější tlak. Nechuť Donalda Trumpa k EU je zřejmější každým dnem. Minulý týden prezident Trump tweetoval, že „EU byla založena, aby mohla Ameriky využívat“, což je docela dramatické opuštění amerického tradičního podpůrného postoje vůči EU. A již brzy se Trump sejde s politickým lídrem, který také usilovně pracuje na rozložení EU, s Vladimirem Putinem.
Se všemi svými rozdíly a 28 vládami bude EU čelit politice „rozděl a panuj“, jak ze strany USA, tak ze strany Ruska a Číny. Na příkladu brexitu je přitom vidět, že EU dokáže táhnout za jeden provaz.
Hlavní zdroj Rachmanova optimismu spočívá ovšem v tom, že EU má velkou schopnost proměnit outsidery ve členy klubu. Podívejte se na proměnu Alexise Tsiprase – ze socialistického buřiče se stal slušně vychovaný a daně snižující evropský federalista. Je klidně možné a představitelné, že nová generace populistů projde podobnou transformací, až si uvědomí hodnotu členství v EU a míru rizika rozpadu Unie. Pokud ano, EU se zbaví lepry a kritiky opět zkrotí.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
