Každopádně nám historie naznačuje opak. Pokles cen ropy nikdy v historii nepředcházel ekonomickému poklesu. Ani v letech 1982–1983, ani v letech 1985–1986, ani v letech 1992–1993, 1997–1998 a 2001–2002. Pokaždé následoval rychlejší globální ekonomický růst.
A zcela opačně. Každé minulé globální recesi naopak předcházelo prudké zvýšení cen ropy. Před rokem 2008 se dokonce ceny ropy ztrojnásobily, z 50 dolarů za barel na 140. Po pádu Lehman Brothers v září 2008 klesla cena ropy zase na 40 dolarů a to předcházelo globálnímu oživení, které nastalo už v dubnu 2009.
Cena ropy po šesti a půl letech klesla pod hranici 40 dolarů za barel |
S tím souvisí i to, že ceny kovů, které jsou docela spolehlivým indikátorem ekonomické aktivity, zpravidla začnou růst poté, co zkolabují ceny ropy. V letech 1986–87 ceny kovů například vzrostly na dvojnásobek poté, co cena ropy klesla předtím na polovinu původní hodnoty.
Souvisí to se silným ekonomickým mechanismem. Svět spálí 34 miliard barelů ropy ročně a každý pád ropy o 10 dolarů přesouvá 340 miliard dolarů ročně od výrobců ke spotřebiteli. Pokles cen ropy na 60 dolarů za barel přesunul ke spotřebitelům už dva biliony (trillions) dolarů. Je to větší stimul pro globální ekonomiku než kombinovaný americký a čínský stimul z roku 2009.
Přitom je důležité, že spotřebitelé ropy svoje extra příjmy pramenící z poklesu cen suroviny utrácejí celkem rychle. Jenže i producenti ropy zpravidla reagují na pokles cen ropy tak, že vlády se zadlužují nebo utrácejí rezervy. Takže dopad na růst je každopádně pozitivní.
Jakmile skončí sankce, ocitne se na trhu obrovské množství íránské ropy. Ceny ropy se pak mohou dlouhodobě stabilizovat kolem 50 dolarů za barel.
Závěr: Pokud chcete rozumět cenám ropy, zapomeňte na čínskou spotřebu a sledujte produkci na Blízkém východě. A pokud chcete rozumět světové ekonomice, vykašlete se na čínský akciový trh a sledujte ceny ropy.
…
Od téhož autora zaujme ještě další článek (i když pár týdnů starý), který jde proti proudu toho, co se obvykle píše.
Většina konvenčních autorů a pozorovatelů se shodne na tom, že novým záchranným plánem pro Řecko krize eurozóny neskončila, že Řecku bude třeba odpustit dluh, že ho pak budou chtít odpustit i další, že se otázka Řecka vrátí dramaticky na stůl nejpozději letos v říjnu.
Kaletsky je přesvědčen o opaku. Dohoda mezi Řeckem a zbytkem Evropy pomůže všem a vejde do dějin jako série kompromisů, které pomohly napravit nejhorší chyby v designu eurozóny.
Lagardeová: Není potřeba Řecku dluh odpustit, stačí upravit podmínky splatnosti |
Výhodou kapitalismu je, že dokáže proměnit i ruiny, včetně ruin finančních, ke svému prospěchu.
Otázka nikdy nestála tak, jestli se společná měna rozpadne, ale jaké ekonomické změny a oběti je třeba přinést, aby se tak nestalo. Evropa má nyní přesvědčivou odpověď.
Evropa překonala svůj „prvotní hřích“ projektu společné měny, jímž byl zákaz monetárního financování státního dluhu na věčné časy a s ním související zákaz vzájemné fiskální podpory národních vlád.
Předseda ECB Mario Draghi obě překážky efektivně obešel.
Státní dluhy nemusí být splaceny a mohou být donekonečna protahovány, musí ale platit svátost splácení úroků přesně a včas.
Podmínky pro Řecko budou postupně formálně i neformálně změkčovány, pokud Řecko bude provádět strukturální reformy (privatizace, liberalizace pracovního trhu, penzijní reformy, výběr daní).
Německá, španělská a italská vláda prostě jen potřebovaly rituálně ponížit radikálně levicovou řeckou vládu, a to ze zřejmých domácích, vnitropolitických důvodů.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost spojený s hnutím ANO 2011.
