Na rozdíl od celoplošných opatření, která charakterizovala první vlnu, tak částečná uzamčení už nejsou nastavena tak, že mají zastavit šíření viru úplně. Celkově se spíše míří na hot spoty, určité čtvrti, omezování klubů, akcí a večírků, přičemž je snaha ponechat co největší části ekonomiky otevřené.
Částečné, měnící se a posunující se restrikce zůstanou realitou do hloubky příštího roku, dokud se nenajde imunizace populace, která bude efektivní a široce akceptovatelná. Oproti asijsko-pacifickému regionu Evropa ovšem zaostává v tom, že stále nedokáže vybudovat dostatečnou testovací a sledovací kapacitu. Evropa jako celek se jinak snaží: omezuje se noční život, omezuje se shromažďování osob a zpřísňují se pravidla pro nošení roušek ve veřejném prostoru.
V Anglii požádal premiér Johnson občany, aby pracovali z domova, pokud mohou. (Poznámka Monitoru JM – člověk se diví, proč v Anglii – kolébce kapitalismu – žádá Johnson občany, aby pracovali z domova, když by o totéž měl žádat jejich zaměstnavatele, aby to, tam, kde to jde, lidem umožnili. V současné krizi se mimochodem ukáže, co je která firma zač. Kde si lidí a jejich zdraví a lidského kapitálu váží, kde jde firmě o dlouhodobé cíle a udržitelnost a kde se se zaměstnanci zachází jako s věcí na jedno použití.)
Co nám v tradičně sebestředné ČR může připadat zajímavé? Ve Španělsku například vyzval ministr zdravotnictví obyvatele Madridu, aby vůbec nevycházeli z domova, pokud vysloveně nemusí. Zároveň ale stále zůstávají v Madridu hospody otevřené do půl druhé ráno (ve Španělsku se ale, jak známo, chodí na večeře až tak v deset).
Asijsko-pacifická oblast ale napovídá, že neúplné restrikce mohou fungovat, pouze když populace pravidla dodržuje.
V Pekingu se vláda rozhodla uvolnit plošná opatření, ale zavřela úplně všechny školy, provedla 11 milionů testů a uzavřela pouze vybrané ubytovací komplexy. Ostatních 20 milionů lidí se může po městě pohybovat volně. V australském Melbourne či Hongkongu se vlády musely po pár měsících vrátit k celoplošným restrikcím. V hlavním městě asijských financí se dnes nesmí scházet více než dvě osoby a roušky se musí nosit i při cvičení venku. Lidé ale vědí, že každý týden se opatření nově kalibrují a mění s ohledem na vývoj nákazy.
V textu nás vůbec nejvíc zaujal návrh Davida Salisburyho, který má v londýnském think tanku Chatham House na starosti veřejné zdraví. Ten navrhuje střídat vždy dva týdny úplného uzamčení, po kterých bude následovat šest týdnů plného uvolnění, do té doby, než bude k dispozici vakcína. (Naše poznámka – není to vůbec takový nesmysl, jak se na první pohled zdá, epidemie by se nikdy úplně nerozjela. Ale zkuste to vysvětlit třeba nějakému majiteli hospody. Jak třeba držet v kulhavém systému zaměstnance?)
Pokud lze vůbec v něčem shrnout decentralizovaný přístup v USA, v zásadě platí, že uzavřeny jsou všechny vysoké školy a koleje a některé infekční klastry, ale jinak otevření ekonomiky všude pokračuje.
Text přichází také s určitou teorií toho, proč některé země silně postižené na jaře, jako jsou Španělsko a Francie, zaznamenávají velký nárůst, zatímco Itálie nikoliv. Článek tvrdí, že v Itálii zavřely noční kluby, diskotéky a bary už v srpnu. Stejné záhadě se snaží přijít na kloub i analýza deníku Financial Times.
V článku se konstatuje, že Itálie byla první v Evropě, kdo čelil covidovému hurikánu, a díky tomu bylo více času plánovat postpandemickou reakci ze strany vlády celého zdravotnicko-hygienického systému. Italský premiér neustále vyzývá lidi k obezřetnému chování. Itálie nikdy nezrušila výjimečný stav, který umožňuje premiérovi vládnout pomocí dekretů, zatímco španělský výjimečný stav skončil už 21. června.
Každopádně je Itálie ve vztahu ke covidu-19 to vůbec nejzajímavější, co se dnes v Evropě děje. Buď má druhá vlna oproti Španělsku pouze pár týdnů zpoždění, anebo ji tentokrát opravdu efektivně zadržuje dobře zvládnutá odpověď vlády, systému i relativně zodpovědné chování obyvatel.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
