Anders Åslund, bývalý poradce ruských reformních vlád z počátku 90. let, hodnotí stav běloruské ekonomiky v textu pro Project Syndicate.
Bělorusko si podle něj udrželo ekonomiku částečně v sovětském stylu se silnou dominancí státu, která od roku 2012 víceméně stagnuje. Hlavním zájmem Lukašenka bylo udržet se u moci a spolu s úzkým okruhem lidí kolem něj se obohatit. Státní sektor produkuje tři čtvrtiny HDP a převažuje těžký průmysl. Dominuje pět velkých podniků, výrobce hnojiv (potaše) Belaruskali, dvě velké rafinerie, minský traktorový závod a minský automobilový závod.
Běloruská ekonomika je silně závislá na Rusku. Nepříliš kvalitní průmyslové zboží nemůže na Západě obstát, takže se spoléhá na Rusko, že ho bude poptávat, na Západ se vyváží prakticky jen potaš a produkty rafinerií. Rusko dotovalo běloruskou ekonomiku levnou energií, slevy se rovnaly deseti procentům běloruského HDP. V posledních letech byly ale dotace výrazně sníženy.
V letech 2009–2010 zachraňoval Bělorusko Mezinárodní měnový fond, ale vláda nedodržela podmínky půjčky a pak dlouho žádné zdroje od MMF nedostala. Lukašenko opakovaně žádal o finanční výpomoc jak Rusko, tak Západ, avšak neúspěšně. V roce 2011 dosáhla inflace 109 procent.
Západ ale nikdy nechtěl nahnat Lukašenka plně do Putinovy náruče a poté, co Lukašenko v roce 2016 propustil politické vězně, začaly se MMF, Světová banka i EBRD v Bělorusku opět uměřeně angažovat. USA ale svoje sankce namířené proti Lukašenkovi ponechaly v platnosti.
Běloruská ekonomika si vysloveně žádá privatizaci, liberalizaci a deregulaci, ale aby obraz nebyl černobílý, Åslund upozorňuje na dobrý systém vzdělávání, především v matematice a přírodních vědách. Navzdory autoritářství existuje v Bělorusku úspěšná produkce a vývoj softwaru a v zahraničí žije veliká vzdělaná a kompetentní diaspora, která se možná zčásti ráda vrátí.
V bývalém SSSR bylo Bělorusko jednou z nejlépe (relativně) fungujících 15 svazových zemí a to – kdybychom srovnávali země bývalého svazu – do určité míry platí dodnes. Lukašenko toleruje schopné technokraty na ministerstvech, země má relativně kompetentní centrální banku. Lukašenko se populisticky posmíval pandemii, ale tamější ministerstvo zdravotnictví pečlivě shromažďovalo data a s normální profesionalitou je dodávalo a dodává do WHO.
Zahraniční investoři se Bělorusku zatím spíš vyhýbali, ačkoli se vládě úspěšně podařilo letos v červenci prodat emisi vládních eurodluhopisů ve výši 1,5 miliardy dolarů. Lukašenko nikdy nebyl schopen sehnat v cizině příliš mnoho financí a s tím souvisí i to, že země je relativně velmi málo zadlužená. Celkový veřejný dluh země činí pouhých 18 miliard dolarů, tedy 29 procent HDP.
Inflace je nyní pod kontrolou, pohybuje se pod pěti procenty. Bělorusko celkově nemá špatnou pozici pro zahájení reforem a transformace. Pod případným novým vedením nebude podle Åslunda problém získat finance a garance na udržení makroekonomické stability a dobře vzdělaná a vysoce disciplinovaná pracovní síla by pak mohla plně realizovat svůj potenciál.
Odbourání cenových regulací (týká se asi pětiny obchodovatelného zboží) by mělo být stejně jako plná liberalizace domácího obchodu relativně snadné. Tamější makroekonomické instituce by měly zvládnout i inflační tlaky. Dotace státním podnikům by také nemělo být tak těžké odbourat.
Kromě úzkého kruhu kolem Lukašenka nemá země žádné oligarchy, kteří by tzv. unesli stát. Na druhé straně to může být problém, protože neexistují velké privátní průmyslové podniky, které mohou fungovat coby příklad toho, že to jde.
Ruské firmy jako Uralkali, Lukoil nebo Rosneft mají zálusk na běloruské podniky, takže by je příští vláda měla raději rozprodat zaměstnancům. EU by podle Åslunda měla reaktivovat program východního partnerství pro Bělorusko a pozvat běloruské studenty k participaci na programu Erasmus.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
