Asi ano – a stejně nesmyslné a směšné je mluvit o válce s terorismem nebo o potřebě terorismus vymýtit či se jím nenechat zastrašit. Je to stejné jako představa, že vymýtím tank nebo se nenechám zastrašit bombardérem.
Terorista jako zbraň je pouze nástrojem nějaké agresivní a fanatické ideologie, nepřítelem kulturní civilizace je právě ona agresivní ideologie. Na přelomu 19. a 20. století kvetl terorismus živený anarcho-komunistickou ideologií – v USA, v Rusku i ve střední Evropě. Svět tehdy pochopil, že se musí ideologii anarchismu a komunismu bránit. O pár dekád později to třeba v Americe nabylo podoby až poněkud přepjatého honu na čarodějnice jako byl mccarthismus. Alespoň se ale vědělo a zakořenilo, kdo a co je nepřítel, který chce zničit systém.
Samozřejmě že terorismus může zkoušet provozovat třeba bílý obdivovatel bílé nadřazenosti. Kdyby se to začalo masově rozmáhat, musely by to vlády také pojmenovat a rázně se tomu postavit. Terorismus samozřejmě může provozovat i osoba duševně chorá, kdyby se ale začala masově šířit nějaká duševní choroba, byl by to problém – konjunkturalisticky řečeno – epidemiologický.
MACHÁČEK: K Velké barringtonské deklaraci |
Ne že by toto politici v západní Evropě nevěděli, je to věc jednoduché a docela neprůstřelné logiky. Jenže se báli to nazývat pravým jménem, aby nebyli osočeni z nějaké fobie a politické nekorektnosti.
Z tohoto pohledu patří můj obdiv francouzskému prezidentu Macronovi za to, že prolomil bariéru a po posledních teroristických útocích začal věci nazývat pravými jmény a mluví už o nebezpečí islámského radikalismu, separatismu a fanatismu a inspiruje i další francouzské mainstreamové politiky a třeba starosty, kdy někteří mluví rovnou o nebezpečí islamofašismu.
Ruku v ruce s tím mluví Macron o hodnotách a principech republiky. O svobodě projevu, o tom, kde svoboda začíná a končí, o toleranci vůči kritice, o toleranci náboženské, o různorodosti apod. Je to ze strany Macrona odvážné, protože tím riskuje: riskuje antagonismus muslimských voličů, riskuje, že to velké skupiny francouzského obyvatelstva nepochopí, a riskuje velké zhoršení vztahů Francie se všemi státy s muslimským obyvatelstvem od Blízkého východu po Afriku.
Politici ve střední či postkomunistické Evropě zpravidla v tomto ohledu zábrany nemají nebo je nikdy neměli. V jejich případě nejde ale o žádný projev odvahy, protože neriskují vůbec nic. Třeba v zemích V4 muslimské voliče a občany prakticky nemáme – a strategicky důležité vztahy s muslimskými zeměmi také moc ne. Nemůžeme tedy nikoho poučovat ve smyslu, že jsme u nás takto mluvili už dávno.
MACHÁČEK: U souboje Trump-Biden se odehrála velká prohra sociologických firem |
Uvidíme, zda Macron prolomí v tomto ohledu v západní Evropě ledy, nebo zůstane izolován. V Německu se takto mluvit nesmí, v severských zemích také ne a podobně jazyk Evropské komise zůstává nedotčen termíny jako islamismus a islamistický terorismus. Teroristou je Maročan, Čečenec, Albánec, Alžířan, Syřan – copak to ale asi mají společného? Když se něco stane, leda se říká, že se má společnost semknout a nenechat se zastrašit.
Macron ale bere svůj leadership v této věci velmi vážně a připravuje jmenování zvláštního velvyslance, který bude tento „průlom v pojmenování věci“ stejně jako právo na rouhání a karikaturu (včetně karikatury něčího proroka) nejen v muslimských zemích vysvětlovat. S tím právem na rouhání to bude vůbec nejtěžší. Snad pomůže argument, že sama vláda či republika se nerouhá, k rouhání nenabádá a ani neříká, že se má blasfemie ve společnosti jen tak pro zábavu masově šířit. Musí ale bránit právo občanů tak činit.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
