Evropský rozpočet je z pohledu makrokonomického významu pro celou EU velmi malý či nevýznamný z pohledu toho, že by dokázal působit proticyklicky a změkčovat hospodářské trendy. Významný je z pohledu zemědělství (tady se škrtat nebude) a významný je pochopitelně z pohledu koheze pro chudší země a regiony.
Evropská komise původně navrhovala rozpočet ve výši 1,114 procenta celkového unijního HDP. Z toho jde většina na zemědělství, a bude-li se dále škrtat, je jasné, že to odnesou plánované investice. Přitom už Michelův návrh obsahoval škrty. Evropský rozvojový fond šel dolů z 13 miliard eur na sedm miliard eur. Zahraniční pomoc budou tedy muset národní státy poskytovat z národních rozpočtů. Třeba to bude efektivnější, ale nezapomínejme, že nejde pouze o bohulibou humanitární solidaritu, jde také o instrument, který má tlumit migrační tlaky už tam, kde se rodí. Seškrtán byl dramaticky i rozpočet na zvýšení vojenské mobility z 6,5 miliardy eur na 1,5 miliardy eur. Snížen byl i rozpočet na evropský mírový fond (například operace ve Středozemním moři).
Angela Merkelová nechce zvyšovat kapitál a úvěrovou kapacitu Evropské investiční bank s tím, že je prý na tuto instituci nedostatečně dohlíženo.
Časem se lídři EU ve věci rozpočtu dohodnou na nějakém kompromisu, i když to může velmi dlouho trvat. Dohodli se vždycky – a dohodnou se i tentokrát. Škrtá-li se ve společných výdajích na obranu, je jasné, že všechny ty řeči o strategické autonomii EU jsou a budou vždy jen řeči. Těžiště obranyschopnosti zůstane i v budoucnosti v rovině národních států a NATO.
Pokud uspějí nejbohatší země EU, které prosazují rabat (můžeme je nazývat severní či rabatní skupinou, možná také skupinou nejbohatších zemí či skupinou plátců – uvidíme co se ujme, ale něco ano), bude se ve společných investicích EU škrtat ještě víc. Už nyní jsou celkové investice zemí EU do špičkových technologií propastně nižší oproti Číně a USA. A Británie se chce stát skrze menší regulaci osobních dat lídrem Evropy v oblasti umělé inteligence.
Na serveru Eurointelligence.com mají jeden zajímavý postřeh. V případě Británie to začalo rabatem a o třicet let později to skončilo brexitem. To, že Německo nyní zvedlo vlajku rabatu, může mít časem podobné důsledky. Každopádně Německo nese vlajku toho, že už nechce být pokladníkem, ale bude více háji svůj zájem.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
