Oficiálně se jmenuje Braniborské letiště Berlín, s anglickou značkou BER, a nachází se v místech, kde v dobách NDR bylo letiště Berlín-Schönefeld, obsluhující východní Berlín. Příběh německých letišť podle autora vůbec popisuje celkovou trajektorii vývoje Německa jako země.
Autor vzpomíná, že zpáteční letenku se zkratkou BER, tedy s předpokládaným místem přistání na novém letišti, měl už při svém zpátečním letu z USA v roce 2012. Nakonec pochopitelně přistál na západoberlínském letišti Tegel (TXL).
Otevření se dál a dál odkládalo – kvůli konstrukčním vadám, příliš krátkým pojízdným schodům apod. „Letiště duchů“ bylo považováno za německou ostudu, za prokletou stavbu a leckdo uvažoval o tom, zda nemožnost jeho otevření a kolaudace symbolizuje něco o současném Německu, byrokracii, či dokonce EU – anebo zda se jedná o prokletí jedné konkrétní megastavby. Nyní k rozhodnutí, zdá se, přispěl koronavirus a prázdná obloha. Letiště Tegel (TXL) začíná od června utlumovat provoz, naopak BER se v říjnu otevře k plnému provozu.
Přes všechnu tu ostudu je možné BER oslavovat. Každé důležité letiště reflektuje určitou kapitolu v dramatické historii Německa. Tempelhof v centru města otevřel v roce 1920 a stal se nejrušnějším letištěm v Evropě. Ve 30. letech ho nechal Hitler přestavět podle své velikášské nacistické vize.
Po válce kontrolovali Tempelhof Američané a stal se slavným symbolem vzdušného mostu spojenců a vzdoru proti sovětské blokádě na konci 40. let. Tudy proudilo veškeré zásobování do Západního Berlína. Do roku 1990 směly v Západním Berlíně přistávat pouze aerolinky západních spojenců – Pan Am, Air France a British Airways. Francouzi rozšířili letiště Tegel, ale Berlín nehrál v rozvoji letecké dopravy důležitou roli.
Dění se přesunulo do západního Německa, konkrétně do Hesenska, a Frankfurt nad Mohanem přezdívaný „tajné hlavní město“ se stal hlavním dopravním uzlem. Svým způsobem šlo o historickou renesanci. Ve středověku zde byli korunováni císaři, Rothschildové zde vybudovali dynastii a v 60. letech se Frankfurt stal německou Wall Street. FRA byl hlavním přístavem německého vlajkového přepravce jménem Lufthansa.
Opravdovým příběhem úspěchu je ovšem Mnichov. Bavorsko se ze zaostávající země stalo symbolem ekonomického úspěchu, skvělou kombinací tradiční kultury a špičkových nových technologií pod kuratelou Franze Josefa Strausse. Staré letiště v Riemu bylo přecpané a potemnělé. To nové, MUC, velké a prostorné, se stalo architektonickým symbolem sjednoceného Německa a druhým hubem pro Lufthansu.
Už v 90. letech, před přesunem hlavního města z Bonnu do Berlína, se začalo plánovat nové letiště. Tegel i Schönefeld (SXF) se snažily vyrovnat s nárůstem dopravy, Tempelhof sloužil do roku 2008 malým letadlům, pak byl zavřen úplně. Konaly se tu technoparty, dnes se tu jezdí na prknech s padáky (kite landboarding).
Berlín se ale v oblasti letecké dopravy nedostane na předválečné pozice. Podobně jako třeba Amerika – a na rozdíl třeba od Francie – zůstane Německo decentralizovanou zemí v politice, ekonomice i dopravní infrastruktuře. V zemi si bude konkurovat několik velkých vzdušných přístavů.
Pro někoho bude BER symbolizovat vše špatné, co se v Německu děje – byrokratické a inženýrské fiasko, které poškodilo reputaci země, jež se kdysi pyšnila přesností. Ve srovnání s USA nebo Čínou se toto letiště stalo symbolem ztráty německého dynamismu.
Většina Němců se k tomu prý ale staví velmi shovívavě, podobně jako ke své národní identitě. Už se to bere jako součást normality. Příběh BER je předmětem žertování na večírcích: jestli bude dříve nové letiště, nebo lidé na Marsu. Nyní to změnila a ukončila právě pandemie.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
