Podle Merkelové „nepůjde o armádu proti NATO, ale o vhodné doplnění NATO“. Merkelová upozornila, že Evropa čelí bezpočtu logistických překážek k větší vojenské a obranné integraci, a to včetně přílišného množství zbraňových systémů. Podle Merkelové jich existuje 150, zatímco USA jich mají jen 50 až 60.
Zároveň Merkelová upozornila, že v tomto směru bude třeba změnit evropské smlouvy, tak aby v hlasování o obranných věcech bylo možné spoléhat pouze na kvalifikovanou většinu a ne čekat na výslovný souhlas každé jednotlivé země.
Kancléřka dále pravila, že „doba, kdy jsme se mohli spoléhat jen na ostatní, je pryč. Znamená to, že musíme vzít jako Evropané svůj osud do vlastních rukou…“
Volání po společné opravdu akceschopné evropské armádě není nic nového, ale od tohoto týdne lze konstatovat, že tato myšlenka vstoupila do evropského politického mainstreamu, do normální debaty. Ještě nedávno se mělo za to, že je to spíš myšlenka integračních fanatiků.
I kdyby si tuto ideu osvojili všichni – a tam zdaleka nejsme –, bude to běh na velmi dlouhou trať. Shoda zatím neplatí v ničem konkrétním. Má se budovat expediční síla, nebo vznikající armáda převezme od NATO ochranu celého teritoria EU? Bude se v základu účastnit Velká Británie, jak si zatím přeje Francie, nebo zůstane mimo hru coby nečlen EU? Pak je tu otázka parlamentního souhlasu. Merkelová navrhuje pouhý kvalifikovaný souhlas, přitom německá ústava jasně mluví o tom, že nasazení německých vojenských jednotek v cizině musí schvalovat Bundestag. A pro Němce je to bezvýhradně svaté, chápou to jako nedotknutelný pilíř postnacistického demokratického Německa. Kdyby byl ale u všech výsadků evropských vojsk v zahraničí potřeba souhlas Bundestagu, zachovají si tuto podmínku logicky všechny parlamenty.
Otazníků je však mnohem víc. Vezměme si, jaké se v EU vedou tahanice o společný rozpočet, který činí necelé jedno procento unijního HDP. Většina výdajů jde na zemědělství. Vymýšlejí se komplikované pákové efekty, jako je Junckerův investiční program, aby EU pomohla „o milimetr“ zvýšit úroveň investic. Spuštění společného pojištění vkladů v bankovní unii bude trvat ještě deset let. Francie prosí Německo, aby souhlasilo s nějakou formou společného pojištění v nezaměstnanosti. Zkrátka o každou substantivnější částku se vedou a budou vést neuvěřitelné tahanice. Dovede si někdo představit, že najednou bude někdo ochoten utrácet za evropskou armádu, když se neplní ani výdaje v rámci NATO?
Reagovat tímto způsobem na to, že v Americe je zrovna u moci (a možná ještě šest let bude) prezident, jenž se většině Evropanů nelíbí, se jeví jako docela neprozíravé. Navíc Trumpovi lze vyčítat leccos, ale nezájem o NATO určitě ne. Za jeho úřadování byla posílena akceschopnost NATO (tedy přeložme si především jako americkou přítomnost) na východním křídle, tedy v Polsku a Pobaltí. A obchodní válku s Evropou Trump zatím nevede. Disputace zůstává v rovině verbální.
A nakonec: k budování evropské armády nestačí Francie a Německo. Nebude se do toho chtít ani Nizozemsku, Dánsku, Norsku, a už vůbec ne Polsku. Podle mého soudu je jednoznačně lepší posílit NATO, které je osvědčenou a akceschopnou organizací se zaběhlými koridory řízení, rozhodování a plánování. Sice se neplní dohodnuté výdaje (zde je Trumpův tvrdý apel také spíše přínosný), ale alespoň to běží a funguje. A bude fungovat, když o něco opravdu půjde.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
