Munchau v době krize eurozóny po roce 2009 psal, že největší chybou EU byla přepjatá fiskální přísnost. Ta odstartovala ekonomickou divergenci uvnitř EU.
Očkovací politika EU s tímto nezdarem prý zdatně soupeří. Do 22. ledna proočkovala EU 1,89 procenta populace, zatímco Spojené království 9,32 procenta.
Nejde o logistickou chybu. EU prostě nezabezpečila včasný dostatek vakcín. Již v listopadu přitom šéfové firmy Moderna varovali, že EU příliš protahuje jednání. AstraZeneca prohlásila, že dodávky do Evropy budou trvat déle. A Pfizer/BioNtech má problémy s továrnou v Belgii.
Chybou EU je, že se soustředila na cenu více než na cokoliv jiného. Místo aby prioritizovala rychlost a bezpečnost dodávek, soustředila se na cenu. EU zaplatí za dodávky Pfizeru o 24 procent nižší cenu než USA. Za vakcínu Astra/Zeneca o 45 procent nižší cenu než USA. Kolik zaplatila Británie, nevíme, ale asi podobně jako Amerika.
Nikoho by nemělo překvapovat, že výrobce dodává nejvíc tomu, kdo přijde první, a tomu, kdo zaplatí plnou cenu. Cenový rozdíl je sám o sobě makroekonomicky irelevantní, ale může způsobit katastrofu makroekonomicky i zdravotně.
Za prvé to bude stát mnoho lidských životů, zatím nevíme kolik (nevíme, jak se vir bude v budoucnu šířit ani jak se bude na kontinentu šířit britská mutace), ale časem to bude možné spočítat.
AstraZeneca musí jasně vysvětlit omezení dodávek vakcín, řekla eurokomisařka |
Proč EU vůbec přesunula objednávky na evropskou úroveň? Byla si vědoma, že kdyby si Německo koupilo všechny dávky vakcíny BioNtech pro sebe, byl by to konec koheze. Jenže nevzala v úvahu, že EU na tento úkol není dobře vybavená. EU má ve svém DNA produkční kartel. Umí redukovat náklady a nalézt rovnováhu mezi britskými a francouzskými zájmy. Kulturu toho, že je potřeba zabrat a udělat s maximálním nasazením vše, co bude třeba, nemá ale EU ve svých genech.
Z širší perspektivy je očkovací neštěstí EU kulminace trendu, který začal maastrichtskou smlouvou. Do té doby EU dělala méně věcí, ale dělala je dobře: celní unii, Schengen, jednotný trh. Výsledky dalších agend přinesly spíše zklamání: lisabonská agenda pro strukturální reformy, Junckerův investiční plán. Očkovací program se liší v tom, že to bude stát lidské životy.
EU poskytla argument na podporu brexitu a munici pro euroskeptiky. Kdyby byla Británie v EU, očkovala by stejně pomalu jako EU.
Poznámka Monitoru JM: S Munchauem se tentokrát ve všem neshodneme. Připadá nám, že to je názor z pozice velkých zemí: země jako Německo nebo Itálie by si asi samy vyjednaly mnohem rychlejší dodávky. Na menší země by se ale každý vykašlal, přišly by na řadu až na konci, a ještě by to bylo mnohem dražší. Ano, EU má zpoždění, je to chyba, je to smutné, ale bez EU by to zpoždění bylo ještě mnohem větší. Z pohledu menších zemí je dobře, že Angela Merkelová zdůraznila kohezi EU. Díky za to.
Je pravda, že EK se měla soustředit na rychlost dodávek, ale není prostě takhle nastavena. Vládní politik v konkrétní zemi je možná energičtější a zapne turbomotory, protože když neuspěje, tak prohraje volby. EK účty ve volbách neskládá a motivaci má slabší.
Spousta vlád v Evropě asi tušila, že to nepůjde tak snadno a politicky to nebude žádný úspěch, takže možná jsou ve finále rádi, že mohou poukazovat na chyby Komise.
…
Ve Spojených státech je velkým tématem dopis 250 „vydavatelských profesionálů“, který nese název Žádné knihy pro zrádce. Za zrádce je považován každý činitel a pomahač administrativy Donalda Trumpa. Autoři dopisu jsou pracovníci nakladatelských domů na úrovni středního managementu a editorů.
Trump už v Bílém domě není a nový prezident Joe Biden volá po jednotě. Zdá se ale, že potlačená frustrace mnohých levicově smýšlejících lidí začíná teprve probublávat na povrch. Vždyť přece čtyři roky tolik trpěli pod jhem nenáviděného prezidenta. V dopise se praví:
„Všichni milujeme vydávání knih, ale na rovinu si přiznejme, že naše země se dostala tam, kam se dostala, protože vydavatelé se honí za penězi a poskytují slávu lidem, kteří si ji nezaslouží. Ti samí lidé pak získají respekt a velké peníze za předražené knižní kontrakty.“
Podle autorů dopisu by kniha „neměla být nikdy vydána účastníkům administrativy, která držela děti v klecích nebo se vysmívala vědě, když miliony spoluobčanů byly nakaženy smrtícím virem“.
Dopis se dále hrozí toho, že všichni tito zavrženíhodní jedinci by snad mohli šířit svoje jedovaté myšlenky skrze jejich „milované vydavatelské domy“. Odvolává se též na zákony, které znemožňují obviněným zločincům profitovat ze svých kriminálních činů.
Konkrétní příklady už probíhají. Thomas Spence, majitel a prezident vydavatelství Regnery Publishing, píše v komentáři pro deník The Wall Street Journal, že už je bombardován telefony a e-maily novinářů, zda vydá toho či nevydá onoho.
Spence je zděšen z toho, jak se věci v rámci kultury rušení a vytváření seznamů zakázaných rychle rozeběhly. Ještě nedávno by se každý hrdý nakladatel styděl mluvit o seznamech, nyní je už mnozí hrdě vyvěšují.
Senátor Josh Howley z Missouri využil svého legálního práva vyslovit námitky k certifikaci voleb. Lidé se mohou hádat, jestli to bylo noblesní, nebo naopak cynické, jestli se choval odvážně, nebo zbaběle, ale nikdo nemůže tvrdit, že měl cokoli společného s útokem na Kapitol. On ten útok dokonce okamžitě odsoudil.
Přesto velké nakladatelství Simon and Schuster poslalo jeho knihu Tyranny of Big Tech do stoupy. Spence píše, že dnes je každý menší a nezávislý vydavatel zranitelný novými jakobíny na všech frontách, protože je závislý na větších partnerech, co se týče tisku, distribuce, papíru. Je si prý vědom, že nesouhlas s progresivní ortodoxií je prohlašován za zradu. Přesto se prý on a řada jeho kolegů pustí do boje. Člověk nemusí se vším nebo dokonce s ničím v této konkrétní knize souhlasit, ale kniha musí vyjít. Pamatujte si, že jste Američané, říká Spence. Američané se hádají, píší, kážou, vedou kampaně a hlasují. Ale nezakazují a nevydávají seznamy.
Je tu ještě jeden aspekt věci. Vezměme si všechny ty ministry zahraničí a obrany za Trumpa. Veřejnost má přece právo vědět, jak probíhalo třeba jednání o mírových smlouvách Izraele s arabskými státy nebo zákulisní jednání s Kim Čong-unem. Je to přece zajímavé i důležité.
Někteří Američané v této souvislosti vzpomínají na takzvané waldorfské prohlášení z doby mccarthismu. V roce 1947 sepsalo 547 hollywoodských profesionálů dopis, který sliboval, že nezaměstnají žádné komunisty a rozvratníky.
My si ale nemůžeme nevzpomenout na příklady z naší nedávné historie. Především normalizační seznamy, prověrky a poučení z krizového vývoje.
Poslední část Monitoru JM přečtena včera v Českém rozhlase Plus.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
