Evropě mimo jiné i v této souvislosti pomůže, když se bude soustředit na obchodní nerovnováhy v rámci eurozóny. Článek najdete zde:
EU není podle Münchaua v pozici, kdy by mohla obchodní válku s Amerikou vyhrát. Přebytek běžného účtu platební bilance se zbytkem světa má EU ve výši čtyř procent HDP. Horší je to, že obchod přitom není něco, v čem se zájmy členských států shodují. Obchodní válka dopadne mnohem silněji na Nizozemsko nebo Německo než na Itálii či Francii.
Samozřejmě lze chápat, že je tu silný emocionální náboj, který žádá, aby odpověď Evropy byla tvrdá.
Ale jak říkával slavný německý vojenský historik Carl von Clausewitz, není dobré začínat válku, když nemůžete očekávat, že ji vyhrajete a když nemáte strategii, jak ji skončit, ani schopnost a sílu udržet si veřejnou podporu po dobu jejího vedení. Evropané nesplňují ani jedno toto kritérium.
EU by na americká cla měla odpovědět unilaterálním snížením vlastního desetiprocentního cla na dovoz amerických automobilů a země jako Nizozemsko či Německo by se měly zavázat dobrovolně snížit svůj přebytek běžného účtu platební bilance na, řekněme, tři procenta HDP.
Němci nikdy nesouhlasili s kritikou svého přebytku platební bilance, který činí osm procent HDP. Změna evropské obchodní politiky by pro ně mohla být užitečným podnětem.
Americký prezident si zaslouží kritiku, ale Evropané by měli uznat, že dlouho dělali totéž. Evropská cla na auta chrání především italské a francouzské výrobce menších vozidel. Zrušení cel by snížilo ceny dovozů z Japonska nebo Jižní Koreje, ale nedávno dokončené obchodní dohody s těmito zeměmi s tím v budoucnu počítají také. Pokud ale chce Trump Ameriku zbavit německých aut, nemůže s tím Evropa nic dělat.
Mohla by ovšem řešit svoje nerovnováhy. Německé obchodní přebytky jsou důsledkem reforem na trhu práce v poslední dekádě. Ty nebyly koordinovány se zbytkem EU a skončily stlačením německých mezd jak relativně – v rámci eurozóny –, tak globálně – proti zbytku světa. Následná krize eurozóny způsobila, že nízké mzdy v Německu nebyly kompenzovány adekvátním posílením eura. Německo tak získalo globální konkurenční výhodu snižováním mezd.
Münchau je ale skeptik. EU dávno ztratila schopnost a zájem řešit skutečné problémy. Útočení na Trumpa posiluje evropský pocit morální nadřazenosti. Role oběti moderní EU docela vyhovuje.
…
Bývalý švédský premiér Carl Bildt nabízí alternativní pohled na americký požadavek zvyšovat výdaje na zbrojení na dvě procenta HDP pro všechny členské země NATO (dodejme, že Švédsko v NATO není).
Zatímco Amerika vydává na obranu 72 procent všech výdajů všech členů NATO, zhruba tři čtvrtiny amerických vojenských výdajů míří jinam než do Evropy. Zhruba polovina se týká Pacifiku, čtvrtina Blízkého východu a další procenta připadnou na strategická velení a podobně.
Vojenské základny USA v Německu či Itálii slouží jako základny pro rozmístění amerických sil mimo Evropu atd.
Ve skutečnosti Evropa vydává na svou obranu dvakrát více, než na evropskou obranu vydává Amerika.
Dodatek Monitoru JM. S Bildtem nesouhlasíme. Z amerického strategického velení profituje celé NATO, stejně jako z vojenské rovnováhy a klidu všude na světě. Dvě procenta HDP jsou složitě vyjednaný kompromis a závazek, ke kterému se členské státy zavázaly smluvně a podpisem. Výhrad může být spousta – někdo může zohledňovat celkové bohatství (jak k tomu přijde Norsko?), někdo ekonomický růst, ale kompromis je kompromis.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
