Tyto osobnosti budou zodpovědné za to, jakou cestou se galerie vydá, jestli má mít jako šéfa kulturního manažera či produkčního, nebo zkušeného kunsthistorika či kurátora, případně umělce.
Taková správní rada má mít na starosti mzdovou politiku v nejvyšších patrech managementu a má též rozhodovat o tom, zda na skutečně prestižní akce a velké výstavy zvát dobře placené, hvězdné a prestižní kurátory ze zahraničí a zda je možné je dobře a nadstandardně zaplatit. Tato správní rada musí být také zodpovědná za to, zda má dostat ředitel odměnu a jak má být taková odměna vysoká. Správní rada by také musela schválit politiku instituce a rozhodnout o tom, jestli může manažer v pracovní době vykonávat kurátorskou práci pro svou vlastní nebo i jinou instituci a být za to honorován.
Takže institucionální změna je první, co je namístě. Druhá věc je politická vůle. Vezměme si příklad České filharmonie. Zde bylo veřejností i vysokým patrem politiky již dávno akceptováno, že šéfdirigent má plat, který odpovídá požadavkům hvězdy mezinárodního formátu. Ministrovi kultury nevadí, že má šéfdirigent příspěvkové organizace v jeho resortu vyšší plat než on sám. Když to funguje ve filharmonii, proč to nemůže fungovat v Národní galerii?
Otázkou, na niž nemám odpověď, je, kdo je ekvivalentem šéfdirigenta České filharmonie v Národní galerii. Je to kurátor nějaké prestižní výstavy? Nebo je to generální ředitel? Česká filharmonie má totiž také generálního ředitele – a ten si nevydělá tolik jako šéfdirigent.
Jisté je – a lze to dohledat na internetu –, že existují studentské a doktorandské práce o možné transformaci příspěvkových organizací ministerstva kultury, jako je Česká filharmonie, ve veřejnoprávní instituce. Takže není třeba vymýšlet kolo.
Jisté je, že i bez změny systému funguje jistá autonomie filharmonie – a to včetně spolupráce se stálým privátním finančním partnerem – lépe, než je tomu v Národní galerii. Proč to někde jde, a jinde to není možné?
Odpověď je asi třeba hledat v tom, že to, co dělá a k čemu slouží filharmonie, je z povahy věci daleko méně kontroverzní než to, co dělá Národní galerie. Filharmonie hraje především klasickou hudbu staršího data. NG musí obsáhnout i nové umění, které je provokativní, kritické, politické a jež budí vášně v diskusích o tom, jestli se vůbec ještě jedná o umění, či nikoliv. Do těchto diskusí pak mohou vstoupit i politici. O to koneckonců tvůrcům také někdy jde: vyprovokovat politiky k reakci. I proto, aby se mohlo říkat, že jsou politici konzervativní a že se pletou do něčeho, do čeho se vůbec plést nemají. Ne že by se momentálně v Národní galerii dělo něco tak žhavého, ale přijít na to pochopitelně může.
Stačí se podívat do dalšího příbuzného světa, tedy do divadla, a vzpomenout si na reakce, které vyvolalo jedno divadelní představení v Brně, na něž měla většina lidí názor ještě dřív, než ho viděla.
Další rozdíl spočívá v tom, že ve výtvarném umění je daleko víc ega, nepřejícnosti, konkurence, závisti a podobně. A v případě Národní galerie, kde se také nakupuje do sbírek, jde i o víc peněz.
Proto je opravdu jediným možným řešením změna statusu instituce, která koneckonců dobře poslouží i České filharmonii.
