Třicet let po konci studené války – tedy čtyřiceti letech přerušovaných občasnými summity mezi lídry USA a SSSR – se dostávají summity zase do módy. Přemítá o tom Richard N. Haass na Project Syndicate s tím, že slovo summit nemá žádnou přesnou definici. Může se jednat o setkání přátel i nepřátel, summity mohou být bilaterální či multilaterální. Asi jde ale o něco výjimečnějšího, než je běžná pracovní schůzka.
Je zjevné, proč jsou summity Trumpův oblíbený formát. Trump chápe diplomacii v osobní perspektivě. Pevně věří v myšlenku, že vztahy mezi jednotlivci – jakkoli je to diskutabilní – mohou tvarovat vztahy mezi zeměmi a dokáží se povznést nad rozdíly v politikách, nebo je dokonce vyřešit. Trump je ze světa pódiového umění (stagecraft) spíše než státnického řemesla (statecraft).
Trump je o sobě přesvědčen, že dokáže takové summity kontrolovat a může v nich uspět. Vychází ze své zkušenosti z realitního byznysu, kdy asi mnohdy dokázal od svých partnerů a rivalů vymoci, co potřeboval.
Trump přišel s důležitou inovací. Dříve se summity připravovaly roky či měsíce skrze experty a byrokraty, kteří se snažili předem a detailně zužovat prostor pro rozpory a obrušovat názorové hrany. Summit sám postupoval podle skript, v zásadě se jednalo jen o ceremoniál. Dohody a komuniké byly dávno předjednány, potenciál pro překvapení byl redukován na minimum.
Trump preferuje volně plynoucí schůzky s minimální přípravou. Písemný výstup je vágní jako v Singapuru nebo žádný jako v Helsinkách. Takový přístup je riskantní. Je tu velký prostor pro vznik emocionálně podbarveného konfliktu, výbuchu a nezdaru – anebo se na druhou stranu jednání může nejprve jevit jako úspěšné, ale později se ukáže, že šlo o bublinu.
...
Otázkou ovšem je, kam v tomto kontextu zařadit – zdá se, že zatím relativně úspěšnou – schůzku Trump-Juncker, která podle všeho nebyla příliš improvizovaná, ale právě docela podložená přípravou. Na Reuters Breakingviews jsou dokonce přesvědčeni, že byla podložena přípravou relativně starou, z období amerického prezidenta Baracka Obamy. Již tehdy se mluvilo o tom, že EU bude dovážet více americké sóji a amerického zkapalněného plynu. Již v době TTIP se mluvilo o harmonizaci pravidel, redukci byrokratických překážek apod.
Na Reuters konstatují, že oba státníci vlastně oživili TTIP, tedy atlantickou dohodu o svobodném obchodu, která už je pár let u ledu, a to z důvodů nepříliš silné politické vůle na obou stranách Atlantiku, možná především na té evropské. Trump je ovšem dobře znám rychlými změnami nálady, možná bude Juncker brzy ve Washingtonu znovu.
