Ještě před pár týdny vadilo, že migranti jsou chudí a chtějí jenom sociální dávky, teď zase pro změnu vadí,že chudí nejsou a mají smartphone.
Sýrie není bohatá země, ale také to není zoufale chudá země. Světová banka v roce 2007 tvrdila, že Syřané vydělávají 1850 dolarů ročně, o 200 více než lidé v Egyptě. Penetrace mobilních telefonů v Sýrii je stejně vysoká jako v Egyptě. Podle ročenky CIA měla Sýrie v roce 2014 87 mobilů na 100 obyvatel, Egypt 110 (v Británii to je například 123 mobilů na 100 obyvatel).
V roce 2011 svět oceňoval, jak revoluci v Egyptě spustily sociální sítě a mobilní telefony, a dnes se divíme, že mají uprchlíci smartphone? Leckdo na Západě má kromě mobilů desktopy, laptopy, tablety apod. Když ale žijete z 2000 dolarů ročně, pak si kromě oblečení a jídla patrně koupíte dobrý telefon, protože to je prostě velice užitečné zařízení, zvláště když se vydáváte sám, či dokonce s celou rodinou na velmi nebezpečnou cestu. Android s velkou obrazovkou se dá pořídit za 100 liber, starší iPhone i za 25 liber. Na světě je už více mobilů než lidí.
...
Hodně se diskutuje o úterním komentáři Ivana Krasteva pro The New York Times, který se zabývá tím, proč má východní Evropa „schodek soucitu“. Článek zmiňuje i Českou republiku a srovnává ji s Německem. Zatímco 60 procent Němců souhlasí s tím, že 800 000 uprchlíkům je třeba nabídnout přístřeší, v ČR si 44 procent obyvatel myslí, že se na uprchlíky nemá už dát ani koruna. Podobně je to leckde jinde v bývalých komunistických zemích. Podle Krasteva lze odpověď hledat ve čtyřech fenoménech: zklamání, nedůvěře, demografii a demokracii. Zklamání vyplývá z toho, že si většina lidí ve východní Evropě myslela, že Evropská unie přinese konec krize a začátek prosperity. Lidé si říkají: Když jsme chudší než na Západě, proč máme být solidární? Nedůvěra spočívá i v tom, že média ve východní Evropě nedostatečně informují o světě, nemají žádné reportéry v Sýrii, natož v Africe. Z toho vyplývá logický strach z neznámého: terorismu, kriminality apod.
Roli prý hraje i demografie či jakási existenční melancholie. V případě Bulharska například Spojené národy odhadují, že se do roku 2050 tamější populace zmenší o 27 procent. Východní Evropa je znepokojena obavami z etnického zmizení.
Jistě velmi dobrý článek. Doplnil bych ovšem něco podstatného. Jsme dnes všude masírováni propagandou o hodných Němcích a zlých Maďarech, kteří staví plot, podrážejí dětem nohy, stříkají na uprchlíky pepřový sprej apod.
Potíž je v tom, že pevnou součástí příběhu o německém soucitu je, že Němci jsou upřímně dojati z toho, že uprchlíci touží právě po jejich zemi. Třeba by Maďary taky dojalo, kdyby byli považováni za cílovou zemi, kdyby uprchlíci volali „Hungaria, Hungaria“, kdyby dali najevo, že je Maďarsko zemí zaslíbenou a cílem jejich cesty. Jenže uprchlíci by Maďarskem jenom prošli, i kdyby je tam lidé vítali chlebem a solí. Důvody touhy po Německu jsou prostě primárně ekonomické.
Druhá věc jsou pravidla. Jak mají lidé ve východní Evropě rychle pochopit, že Německo, které vždy trvalo na tom, že pravidla se musí dodržovat (například splácet dluhy), změnilo názor? Jak mají „retardovaní“ lidé ve východní Evropě najednou chápat, že pravidla (například povinnost chránit schengenskou hranici) neplatí a místo nich má platit najednou flexibilita? A nevzkazovala ještě nedávno Angela Merkelová, že se multikulturalismus neosvědčil?
...
Tony Barber se ve včerejších Financial Times Východoevropanů zastává. Za prvé jsou jejich společnosti velmi homogenní a na cizí fenomén nezvyklé, z čehož nelze je samotné tak úplně vinit, protože třeba Polsko se samo od sebe na Západ neposouvalo ani jsme si v regionu sami nepovraždili svoje Židy. Přístup východních Němců k uprchlíkům je také daleko rezervovanější než na Západě. Západní Německo je od počátku své existence založeno na kultuře přijímání cizího: od Turků po uprchlíky z komunismu. Barber dále uvádí příklady. Švýcaři v roce 2009 odhlasovali zákaz stavby minaretů, Francie prožívá velké napětí kvůli integraci mladých muslimů a proč vlastně už žádná západoevropská země nechce Turecko za člena EU?
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost spojený s hnutím ANO 2011.
