Turečtí vojáci se nebudou vyskytovat v Náhorním Karabachu a o jejich přítomnosti se v mírové smlouvě vůbec nemluví. Vznik monitorovacího centra je podle něj předmětem separátní smlouvy.
Francouzský ministr zahraničí Jean-Yves Le Drian vyzval Turecko a Rusko, aby vyjasnily dvojznačnosti. Francie má po Americe největší arménskou menšinu na světě, koncentrovanou ve velkých městech. Tato minorita je politicky velmi vlivná a k Turecku pochopitelně značně kritická. Jenže Francie – ani nikdo jiný z EU – nehrála v dojednávání příměří žádnou roli.
Vývoj na Kavkaze vcelku realisticky hodnotí Clara Ferreirová Marquesová v komentáři pro Bloomberg. Trilaterální smlouva mezi Ázerbájdžánem, Arménií a Ruskem ukončila 44 dní trvající brutální konflikt. Válka připravila o život tisíce lidí, desetitisíce jsou bez domova. Dohoda je vítězstvím ázerbájdžánské propagandy. Pro Rusko je to ale také velice slušný výsledek.
S tím, jak se blíží zima a šíří koronavirus, je příměří humanitárním požehnáním. Pro Rusko je to ale také diplomatické požehnání. Poté, co Kreml dva měsíce sledoval krizi ve své sféře vlivu, zařídil Putin, že Rusko bude garantem stability, což zajistí dva tisíce ruských mírotvorců.
Turecká podpora dohodě byla určitě důležitá vzhledem k tomu, že Erdogan verbálně podporoval ázerbájdžánský útok. Hlavním vyjednavačem byla ale Moskva – a ta zabránila plnému azerskému převzetí enklávy. Evropa a Amerika nikde. Rusko už dojednalo příměří v roce 1994.
Po dobytí města Šuši neměla Arménie moc na výběr. Podle premiéra Nikola Pašinjana „neexistuje žádná porážka, pokud si nepřipadáte, že jste prohrál“. Vítězství to pro Arménii ale rozhodně nebylo. Byli to její vojáci, kdo se musel stáhnout. Naštvaní demonstranti vtrhli do vládních budov a Pašinjan taktak ustál pokus o státní převrat.
Ázerbájdžánský prezident Alijev se triumfálně obléká do národní vlajky. Získal území a podporuje ho i opozice, a to v době, kdy ekonomiku drtí nízké ceny ropy.
Mírová dividenda vypadá pro Putina výborně. Rusko je jediným hlídačem v regionu. Největším problémem pro Rusko jsou turečtí mírotvorci, kteří mají být v monitorovacím centru mimo enklávu. I tak by to ale bylo vůbec poprvé, co se na území bývalého SSSR budou vyskytovat jednotky členské země NATO, což bylo donedávna něco nemyslitelného.
Rusko jistě napíná svoje síly a možnosti. Poté, co Erdogan vboxoval jako hráč na Kavkaz, se bude snažit pro Turecko skrze Ázerbájdžán zabezpečit lepší přístup ke Kaspickému moři i do Střední Asie.
Jenže Rusko, jež čelí sankcím, nízkým cenám ropy a koronaviru, prostě zaznamenalo úspěch a bude se nyní ve světě prodávat jako pragmatický mírotvorce. Touto svou novou image se bude snažit zapůsobit i na nastupující Bidenovu administrativu v USA.
Rusko kromě toho nechalo Armény dosti vykrvácet a chytře oslabilo pozici premiéra Pašinjana. Jeho protikorupční a demokratizační agenda se Rusku v sousedství stejně moc nehodila. Někdo může sice tvrdit, že Arméni nyní mají pocit, že je Rusko podrazilo, a že podobně si Rusko antagonizovalo část běloruské populace svou podporou Lukašenka po podivných letních volbách v Bělorusku. Jenže Rusko sice nepomohlo včas, ale Evropa a Amerika se na Arménii vykašlaly úplně. A na Bělorusko vlastně taky.
Sám jsem na tomto místě v minulosti napsal, že Turecko a Ázerbájdžán využily v případě Karabachu sebezahleděnosti Západu, protože jsou v USA volby a svět se potýká s pandemií. Když o tom opět přemýšlím, mám dojem, že by se Západ neangažoval, ani kdyby pandemie nebo americké volby nebyly.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
