MACHÁČEK: Blízký východ je Evropou za třicetileté války |
V 17. století to začalo tím, že protestantské Čechy povstaly proti katolickým Habsburkům. Následné války vtáhly do konfliktu habsburské Rakousko i Španělsko, Francii, Nizozemí, Švédsko, Polsko, Dánsko a německá knížectví a svou roli hrály i Anglie, Rusko, Skotsko a osmanská říše. Celý Sephensův článek si můžete přečíst zde.
Bojovalo se převážně v dnešním Německu a v Českém království, ale bojovaly armády cizích žoldnéřů, financované vnějšími mocnostmi, ve jménu boha se páchaly nepředstavitelné krutosti a surovosti. Obyvatelstvo Německa se zredukovalo o třetinu, mučení a masové upalování bylo běžné.
Bojovalo se i o teritorium a loajalita vůči koncesi byla občas přebita loajalitou sekulární. Katolická Francie spojila síly s protestantským Švédskem proti katolickému Španělsku a Rakousku, stejně jako se dnes šíité spojují se sunnitským Hamásem. Luteráni a kalvinisté si konkurovali a občas si nebyli jisti, jestli je Řím opravdu nepřítel.
Existují samozřejmě stovky rozdílů, ale srovnání je podnětné. Vestfálský mír zrodil státy, kde už příslušnost k náboženství nebyla to hlavní. Dnešní Blízký východ se svým mixem naboženské a územní války je od toho ale dost daleko.
Podobné je to, že Sýrie je arénou pro regionální měření svalů mezi sunnity, Saúdskou Arábií a jejími spojenci z Perského zálivu na jedné straně a Íránem a Ruskem na straně druhé. Turecký prezident mluví o svých „sunnitských bratrech“.
Pro Írán je přežití Asadova režimu strategií, která má posílit jeho vliv v arabském světě. Sunnitské státy také chtějí porazit IS, ale ne ve prospěch Íránu.
Prioritou pro Američany a jejich spojence je znovu nastolit regionální stabilitu a porazit džihádisty z IS, ale aby bylo někdy dosaženo míru, musela by reálpolitika překonat náboženství. Gordický uzel je rivalita mezi Saúdskou Arábií a Íránem, ale brát v úvahu je třeba i ruské zájmy a turecké obavy. Vypadá to na nemožný úkol. Dokud se to ale nevyřeší, bude Sýrie zažívat horor ze 17. století z území dnešního Německa.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
