Ať už to bude tak, či onak, Putin bude vládnout – pokud mu to zdraví dovolí – ještě dlouho. Bývalý americký admirál James Stavridis v komentáři pro Bloomberg vyjadřuje obavu, že Rusko tím získá proti Západu výhodu dlouhodobého strategického plánování.
Podobně jako čínský prezident bude nyní Putin plánovat prakticky donekonečna. Jeho osobní priority budou nadále hlavním faktorem ruské zahraniční politiky. Bude pokračovat v tlaku na svoje slabé sousedy, nárazníkové státy a blízké příhraničí. Pocítí to Ukrajina, Gruzie a všechny „státy“ Střední Asie. A také Arménie. Ti všichni budou pod tlakem vstoupit do Ruskem řízeného celního prostoru.
Putin se pokusí konsolidovat své zisky na Blízkém východě. Patrně osloví Írán a nabídne se jako zprostředkovatel uvolnění napětí mezi Íránem a Západem, a to tak, aby z toho co nejvíce vytěžil pro ruské zájmy i vlastní vývoz ropy a plynu. Rekonstrukci Sýrie Rusko určitě financovat nebude, zato se jistě pokusí přesvědčit Saúdskou Arábii, aby tak činila, a bude se snažit sblížit s korunním princem bin Salmánem. Dlouhodobý plánovací horizont mu vůbec umožní navazovat vztahy s budoucí generací lídrů v Perském zálivu i v Íránu.
MACHÁČEK: K budoucímu uspořádání EU–Británie |
Co se spolupráce Ruska s Čínou týče, Putin a čínský prezident Si Ťin-pching mohou nyní plánovat na dlouhé roky dopředu. Bude pokračovat vojenská spolupráce Ruska a Číny, vývoz ruských surovin a energií do Číny, obě země mohou společně spolupracovat s Íránem a severní Koreou. Pro Čínu se Rusko stane atraktivnějším partnerem, i když juniorním.
Putin bude dál pracovat na rozkladu NATO především skrze obchodní, strategickou a vojenskou spolupráci s Tureckem, bude rozdělovat spojence a poštvávat evropské spojence v NATO proti Americe.
Dlouhodobé plánování vylepší i ruskou pozici ve vývoji a výrobě nových zbraní – od hypersonických střel přes nové ponorky až po kybernetické zbraně.
Tolik Stavridis.
Komentář Monitoru JM:
Trochu se pozná, že to píše generál, přesněji admirál. Armáda i námořnictvo mají rády dlouhodobé a přímočaré procesy.
MACHÁČEK: K berlínskému příměří a evropské zahraniční politice |
V západním světě existuje liberální demokracie, kde se lídři a strany střídají u vesla nejen proto, že je voličstvo prodchnuto jakýmsi vysokým idealismem, ale také proto, že je to praktické, a tedy i ekonomicky výhodné. Rotace a střídání u moci přinášejí čerstvý vzduch a nové, svěží nápady. Autoritářský režim vede ke korupci, skleróze a nakonec se vnitřně oslabí. Diktátorům se pochlebuje a realita se barví narůžovo. Rusku se nepovedlo reformovat a diverzifikovat ekonomiku, ta je stále jen velkou benzinovou pumpou. Putin sice drží ruské veřejné finance na uzdě (a dodržuje takzvaný washingtonský konsenzus i doporučení MMF), ale ekonomické vyhlídky země nejsou dobré, a demografické jsou přímo strašné. S financemi na vývoj úžasných zbraní to prostě slavné nebude, i kdyby Rusové opět začali jíst jen brambory.
Dlouhodobé plánování a klid na práci je jedna věc, můžete ale také plánovat úplně špatně, a ve zkorumpovaném autoritativním režimu je to dokonce možná pravděpodobné. O to víc to potom stojí.
Bývalo zvykem, že v západních demokraciích v čele s USA se boj o moc v domácí politice netýkal bezpečnosti, zahraniční politiky a obrany. Plánovat se dalo také. Dnes už to bohužel neplatí. Jestli za to mohou sociální sítě, internet či média, je vcelku jedno. Otázka stojí tak, že Západ s tím má něco dělat, a ne vše svádět na Putina, že on má v plánování méně překážek.
Poslední a zásadní otázka stojí tak, zda má pro Západ smysl odtahovat Rusko od Číny, nebo být naopak s touto aliancí spokojen a sám o to pevněji držet pohromadě, pochopitelně včetně Japonska, Jižní Koreje či Austrálie.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
