Špatná zpráva je paradoxně ta samá: Trump se chová jako ortodoxní republikán. Zdá se, že to platí ve všech oblastech domácí i zahraniční politiky, a určitě je to pravda v politice ekonomické.
O obnově infrastruktury už se tolik nemluví, nadšení pro obchodní protekcionismus už nám také jaksi uvadá. Stále je ale na stole deregulace a stejně tak snižování daní, které není podložené reálným ekonomickým výpočtem. Daňové nápady republikánů považuje Wolf za „magické“.
Podle think tanku Tax Policy Centre by Trumpovy daňové plány zvýšily americký schodek o další tři procenta každý rok. I bez toho činí americký strukturální rozpočtový schodek čtyři procenta HDP a má vzrůst na šest procent HDP na začátku příští dekády.
To všechno může způsobit explozivní nárůst dluhu v příští dekádě. Americký dluh vůči HDP přitom už dnes činí 80 procent, před krizí v roce 2008 to bylo pouze 45 procent.
Přichází ke slovu stará republikánská mantra, že schodek „si na sebe vydělá sám“, že už „je na to dost dospělý“, a podobné hlášky.
Republikáni vedou tradičně lidovou kampaň v sociálních tématech (potraty, rodinné hodnoty), ale legislativu dělají pro horní jedno procento Američanů. Wolf tomu říká „plutopopulismus“ a na Trumpa se to podle něj vztahuje také.
...
Německý ekonom Daniel Gros se na stránkách Project Syndicate táže, jestli Emmanuel Macron představuje naději pro Evropu, jak leckdo předpokládá.
Německo je v Evropě šampionem systému, který stojí na pravidlech, na zdůrazňování spořádaných veřejných financí a na zákazu veřejné pomoci bankám a státům. Francie, která představuje z hlediska ekonomického výkonu průměr eurozóny, oproti tomu podporuje systém stojící na solidaritě a institucích.
Macron zdůrazňuje důležitost dlouhodobého vyrovnání veřejných financí, takže nějaký kompromis s Německem by měl být možný.
Daleko větší rozpor se ale rýsuje mezi Itálií a Francií. Jeden z důvodů, proč Německo odmítá společné pojištění vkladů, je, že Itálie nechce slyšet, aby byla omezena možnost komerčních bank nakupovat státní dluh.
Na druhé straně ohledně migrace je to zase Itálie, kdo má společný zájem s Německem. Obě země chtějí ochranu společné hranice skloubit s klíčem na permanentní přerozdělování migrantů. To zase nechce Francie. Ta nemá takový problém s migrací, jako spíše s integrací druhé a třetí generace migrantů.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
