Podle autora ani Amerika, ani Írán nebudou spěchat k nějaké rychlé dohodě či smíření.
Chudák íránský president Rúhání. Američané se ani neobtěžovali zařadit ho na nový sankční seznam. Přidali na něj nejvyššího duchovního lídra Chameneího a osm vojenských velitelů. Totéž připravují proti ministru zahraničí Džavádu Zarífovi. Sankce proti šéfům íránských revolučních gard platí už nějakou dobu, protože Američané tyto gardy prohlásili za teroristickou organizaci.
V atmosféře antiamerikanismu, který v islámské republice převládá či vládne, je místo na sankčním seznamu Velkého Satana chápáno jako vyznamenání. Rúháního ortodoxní političtí oponenti jím pohrdají - stejně jako jeho duchovní boss. Rúhání nedávno pravil, že Bílý dům se nachází v „mentálním nepořádku“. Podle komentátora to lze chápat právě jako stížnost, že prezident není na sankčním seznamu.
Sankce proti ajatolláhovi Chameneímu věcně mnoho neznamenají. Mimo Írán nikam necestuje ani není známo, že by měl v zahraničí nějaký majetek. Ministr zahraničí Zaríf bude ale postrádat zahraniční salony a newyorské think tanky.
Co je ale důležité: nová opatření lze jen těžko označovat za projev šílenství. Naopak, zdá se, že jde o rozumnou alternativu přímé vojenské odpovědi na íránské provokace, což Trump minulý týden asi opravdu chvíli zvažoval.
Teherán sice prohlásil, že nové sankce zavírají prostor pro jednání, jenže Teherán nechce jednat už dlouho. Zabouchl dveře japonskému premiérovi Abemu, který chtěl upřímně zprostředkovat dohodu mezi Íránem a USA. Teherán též ignoroval podobné nabídky z Ománu či Kataru a rovnou odmítl nabídky k jednání jak od amerického ministra zahraničí Michaela Pompea, tak přímo od prezidenta Trumpa. Přitom si oba nekladli podmínky pro jednání s Teheránem.
Je tu celá řada dalších indicií, že Teherán jednat nechce: útoky v neutrálních vodách, útoky na saúdské ropné instalace a sestřelení amerického dronu.
V mezinárodní politice nikdy neříkejme nikdy. Chameneí asi čeká na to, jak dopadnou příští americké prezidentské volby, a pak sdělí, jak se rozmyslel. Samozřejmě že doufá, že Trump prohraje. Mezitím bude Írán budovat a posilovat svoje jednací páky. Zvýší zásoby obohaceného uranu a zpochybní bezpečnost kruciálních obchodních linek.
Trump ale také může profitovat z vývoje v Íránu. Prezidentské volby budou v roce 2021 a Rúhání už nebude kandidovat. Pravděpodobně bude nahrazen někým konzervativnějším. Chameneí pochopitelně zůstane.
Ekonomické sankce mohou dál oslabovat íránskou pozici. A pokud bude Írán nadále obohacovat uran a ohrožovat mezinárodní námořní obchodní linky, bude si antagonizovat celý Západ. A až jednou jednání opravdu začnou, sankce proti Chameneímu mohou představovat páku na americké straně.
V dnešním komentáři tentýž autor píše, že nastávající summit G20 Trumpovi umožňuje vysvětlit svoji íránskou pozici spojencům, a to především těm z Evropy. Měl by vysvětlit své cíle: že mu nejde o změnu režimu, protože na to ekonomické sankce většinou nestačí. Má vysvětlit, že nechce válku. A taky že nedokáže dojednat lepší nukleární dohodu s Íránem než Obama.
Další možná dohoda s Íránem musí zahrnovat i balistické střely a podporu Íránu teroristickým skupinám v zahraničí. Když se Írán toho všeho vzdá, mohou být všechny sankce zrušeny úplně.
K tomu dodatek Monitoru JM: Lze očekávat od Trumpa, že bude svoje takticko-strategické cíle (pokud existují) někomu oznamovat předem? Vždy přece říkal, že základem jeho zahraniční politiky je, aby působila nepředvídatelně.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
