Komentátor FT Wolfgang Münchau vychází z toho, že je Lagardeová bývalá francouzská politička s velkou mezinárodní zkušeností, a pro její roli v čele ECB vytvořil nový termín „měnová diplomatka“. Shodou okolností si podle Münchaua přesně tohle doba žádá. To nejdůležitější, co bude budoucí šéf centrální banky muset dělat, je komunikovat s vládami o tom, jak by mohly pomoci centrální bance, která je v eurozóně sama jako kůl v plotě.
Úrokové míry v eurozóně jsou negativní, kvantitativní uvolnění stále probíhá, ale ani tak se nedaří plnit inflační cíl; eurozóna se stále nachází na pokraji deflace. Potíž je v tom, že ECB v instalatérské brašně mnoho dalších nástrojů nemá. Končící šéf ECB Mario Draghi si sice občas povzdechl nad tím, že ECB na všechno sama nestačí, nikdy ale nešel do polemiky s převládajícím německým narativem. Tedy s názorem na to, že obchodní a rozpočtové přebytky jsou vždy výhradně skvělé. Nebo s názorem, že ústavní dodatek o povinnosti vlád předkládat výhradně vyrovnané či přebytkové rozpočty je prima nápad. Lagardeová by jako „měnová diplomatka“ podle Münchaua mohla otevřít debatu také o fiskálních pravidlech eurozóny nebo o potřebě skutečné fiskální kapacity pro měnovou unii.
Dodejme, že v tom posledním to bude mít Lagardeová skutečně těžké, protože veřejné mínění nejen v Německu, ale v celé severozápadní Evropě o něčem takovém nechce ani slyšet.
Podle známého amerického ekonoma Barryho Eichengreena je Lagardeová pro Evropu dobrá volba. Kritici namítají, že nemá zkušenost centrální bankéřky, což úzce propojené bratrské komunitě centrálních bankéřů (termín serveru Politico.eu) vadí.
Od Eichengreena se prý možná čeká, že coby akademik bude mít námitky i k tomu, že Lagardeová nemá Ph.D. z ekonomie. Jenže on je nemá. Zkušenost z měnové politiky, která se učí ve školách, má podle něj pro dnešní dobu malou relevanci. V době negativních a nízkých úroků je konvenční měnová politika impotentní. Je třeba rozumět alternativním mechanismům a nekonvenčním politikám. Ani šéf amerického Fedu Jerome Powell nemá Ph.D. – a doktorát neměl ani Draghiho předchůdce v čele ECB Jean-Claude Trichet. Vzdělán byl jako většina francouzských elit v politologii a státní administrativě, ale i tak svou funkci zastal dobře. V čele MMF spolupracovala Lagardeová s nejlepšími ekonomy, jako jsou Olivier Blanchard či Maurice Obstfeld. V ECB bude jejím hlavním ekonomem kompetentní Philip R. Lane z Irska.
Zkušenost s centrální bankou je trochu jiná kapitola. Jerome Powell z Fed nemá Ph.D., ale v radě Fed působil šest let. Trichet byl zase před nástupem do ECB guvernérem francouzské centrální banky.
Ačkoli se práce MMF od centrální banky liší, k rozhodování se i tam postupuje debatou a deliberací podporovanou analytickými papery, které připravují zaměstnanci. Konsenzus je podporován, disent je vítán nebo není umlčován. Většina zahraničních misí MMF sleduje měnovou politiku, stále se konzultuje s centrálními bankami. Šéfka MMF se o měnové politice musela dozvědět opravdu hodně. Sama Lagardeová s centrálními bankéři diskutovala na schůzích Banky pro mezinárodní platby (BIS), ve formátech G7, G20 i na výročních schůzích MMF.
A nakonec se Eichengreen dostává k podobnému závěru jako Münchau. V době potřeby koordinace měnové a fiskální politiky je politická zkušenost Francouzky cenná. Sama má politickou zkušenost právě s fiskální politikou jako bývalá ministryně financí. A nakonec její mezinárodní zkušenost z MMF pomůže v eurozóně, kde se měnová politika přelévá právě přes národní hranice.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institutu pro politiku a společnost.
