MACHÁČEK: Únik viru z laboratoře a geopolitika |
Sekulární, antisovětské Turecko dob studené války, přibližující se Západu, je dávno pryč, nyní ho vede islamistický populista. Prezident Recep Erdogan byl nedávno napomenut Bidenovou administrativou za antisemitské poznámky. Turecko se angažuje ve vojenských intervencích od Sýrie přes Libyi po Ázerbájdžán, vzdaluje se demokratickým i evropským hodnotám a nakupuje zbraně od Ruska navzdory americkým sankcím.
Turci také nejsou spokojeni se vztahy s Amerikou. Nejde jen o sankce za nákup ruských protiraketových systémů nebo o rozhodnutí USA nazvat masové vraždy Arménů z roku 1915 genocidou. Turkům především vadí americká podpora pro syrské Kurdy, kteří byli jedním ze základních faktorů porážky Islámského státu. Nezávislá kurdská zóna v severovýchodní Sýrii Turky dráždí, syrské Kurdy považují za spojence PKK. A pro Turky jsou PKK teroristé zodpovědní za smrt tisíců lidí v Turecku.
Některé kruhy blízké Erdoganovi dokonce věří, že USA v roce 2016 podporovaly vojenský puč, při kterém zahynulo 251 lidí, nebo s ním alespoň sympatizovaly.
Turci a Američané se zkrátka mohou dohadovat ještě dlouho, ale hlavní výzvy pro NATO jsou strukturální. Vztahy USA s Tureckem jsou možná důležitější než dřív a rozhodně jsou komplexnější. Washington by měl mít jasnější vizi pro partnerství s Tureckem v NATO. Okolí Turecka se mění. Navzdory Putinovým tužbám je Rusko mnohem slabší než bylo SSSR. Oslabení Ruska znamená, že Turecko cítí méně nebezpečí ze strany odvěkého nepřítele na severu a cítí se rovněž méně závislé na USA.
Rusko ale není jediná oslabující velmoc. Írán oslabuje pod sankcemi, síla arabského světa (Libye, Sýrie, Irák) prudce ochabuje a ani Egypt už nevypadá jako regionální mocnost. Amerika redukuje svou vojenskou přítomnost v oblasti. Mocenské vakuum je pro Turecko pokušením i ohrožením. EU Turecku zabouchla dveře, co se členství týče. Zároveň EU není mocenským hráčem a je zranitelná vůči tureckému tlaku ve věci migrace.
Ankara určitě nemá na růžích ustláno. Rusko je méně důležité, ale zůstává mocným hráčem, kterého Turecko nemůže ignorovat. Syrská občanská válka byla obrovskou tragédií a výzvou pro Turecko, země musela přijmout miliony uprchlíků. EU je příliš slabá a příliš rozdělená na to, aby mohla v regionu působit. Ekonomický populismus Erdoganovy vlády ale Turecko oslabil. Země je závislá na zahraničních ekonomických tlacích a nemůže si vůči EU zase tolik vyskakovat.
MACHÁČEK: Stádní myšlení a věda ve službách ideologie a politiky |
Navzdory nárůstu odcizení ale stále platí, že Amerika a Turecko mají společné zájmy. Obě země potřebují mír a pořádek v Libyi, Sýrii a v Iráku. Obě země potřebují zkrotit íránský vliv. Obě země potřebují omezovat ruský vliv na Blízkém východě, v Černém moři a na Kavkaze. A co se týče Střední Asie, obě země potřebují, aby Uzbekistán, Kazachstán a Kyrgyzstán odolaly ruským i čínským imperiálním tlakům.
Ať už bude Erdogan a jeho islamistické hnutí mířit kamkoli, Turecko se bude více modernizovat a možná i demokratizovat. Nebude se ale pozápadňovat. Zahraniční a bezpečnostní politika Ankary bude více nezávislá a méně předvídatelná. Pokud si někdo představuje, že z Turecka bude jednou Holandsko, Norsko nebo Španělsko, vývoj vztahů ho bude neustále frustrovat.
Ale jestliže v Bílém domě začnou o Turecku uvažovat spíše jako o Vietnamu nebo Indii, politici v obou zemích budou schopni ocenit geopolitickou úlohu Ankary a lépe moderovat tenze, ke kterým bude nevyhnutelně docházet. Bidenova schůzka s Erdoganem by mohla položit základy nových vztahů.
Dodejme, že text je sice hlavně o vztazích Turecka a USA, ale pro Evropu je důležitý úplně stejně.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
