Brexit Západ spíše posílí. EU bez Velké Británie směřuje ke stále užší spolupráci. A silnější EU bude efektivnější partner pro posttrumpovskou Ameriku.
V dlouhodobé perspektivě se vztahy mezi EU a Británií mohou podobat vztahům mezi USA a Kanadou. Kanaďané také nemají žádný zájem spojit se s USA – a Británie nemá zájem vstoupit znovu do EU. Akceptují, že je tu asymetrie moci a vlivu vedle mnohem většího souseda, ale berou to jako cenu za svou politickou nezávislost. Ale obě strany v těchto partnerstvích profitují z hluboké ekonomické integrace a kooperace založené na sdílených zájmech, hodnotách a geografii.
Rachman zdůrazňuje význam červencové Evropské rady, která se dohodla na tom, že si EU půjčí kolektivně. EU si konečně uvědomila, že si může půjčovat obrovské peníze za malou cenu. V budoucnosti tato finanční supersíla může financovat projekty, jako je společná evropská obrana.
Tím, že vznikne široký a hluboký trh pro nové bezpečné aktivum, jako je dluhopis EU, posílí mezinárodní vliv eura a posílí evropská politická moc.
Kdyby byla Británie ještě v EU, nikdy by se to nepodařilo. Frugální čtyřka – Nizozemsko, Rakousko, Švédsko a Dánsko – by se mohla spolehnout na britské veto.
V postbrexitové EU bude těžší oslabit francouzsko-německý motor. Společný dluh povede logicky ke společným daním a další integraci.
Rachman sebekriticky přiznává, že se ocitá na stejné lodi se zastánci dvou názorů či ideologií, s nimiž si nikdy nerozuměl – s evropskými federalisty a brexitéry. Federalisté tvrdili, že Británie blokuje pokrok v evropském projektu, a brexitéři měli pravdu v tom, že Británie by se nikdy necítila dobře ve více integrované EU, jež se právě rodí.
Leccos se může pokazit a na jihu Evropy se může obnovit ekonomická krize. Spíše to ale vypadá, že evropský projekt získává na dynamice.
V době narůstající rivality USA s Čínou by osvícený americký prezident měl chápat, proč potřebuje sjednocenou Evropu. Trump ji ale nesmyslně chápe jako konkurenta. To se změní, pokud se dostane k moci Joe Biden.
Také vztahy EU a Británie se časem zklidní. Německo, Británie a další země jsou přirozenými partnery. A silnější a sebevědomá Evropa se přestane bát, že Británie zhatí celý projekt.
–-
Tolik Rachman. Nechceme mu brát jeho optimismus, ale člověk si říká, jestli neslaví výsledek amerických voleb trochu s předstihem. Druhá věc je, že v Německu a na severu Evropy je oživující balíček chápán jako jednorázová věc.
K další integraci Evropy bude třeba změny základních smluv, k čemuž schází politická vůle a odvaha. Daně v Evropě jsou největší na světě, a než se někdo začne radovat z případných společných daní, mělo by se jasně říci, že se sníží daně na národní úrovni, jinak je to ekonomická sebevražda.
K ochotě EU vydávat další dluhopisy: Uvidíme, jaký bude mít společný dluhopis rating. Pokud bude horší než rating Německa, Nizozemska, Dánska apod., budou tyto státy dál raději vydávat dluhopisy samy. A aby EU mohla projektovat svou moc směrem ven, musela by se na něčem shodnout. Případ Libye nevypadá moc nadějně.
Trump asi nevidí EU jako konkurenci, spíše EU nerozumí, protože je na něj moc složitá a nemá s ní trpělivost. Ta paralela s Kanadou se nám ovšem líbí. A co se týče vztahů EU s Británií jsme také optimisté.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
