Sestavu různých názorů přináší server Project Syndicate. Podle Harolda Jamese si chtějí populisté a nacionalisté v nové vládě vynutit od ostatních členů eurozóny ústupky, a pokud se jim to nezdaří, bude na stole odchod z eurozóny.
Mohou ústupků dosáhnout? Základním komponentem strategie musí být vyvolání takové nejistoty, která začne ohrožovat ostatní země. To se malému Řecku nemohlo podařit a v roce 2015 řecká vláda rychle zjistila, že se nemůže s věřiteli konfrontovat.
Vláda bude muset přesvědčit partnery v Evropě, že jedná v zájmu voličů, kteří si její postoj žádají a ona ho nemůže popřít. Musí se také rozehrát hra, že v italské vládě jsou holubice i jestřábi. Partneři pak začnou holubicím něco nabízet, aby nevyhráli jestřábi. Možná hrozba, která by mohla partnery v Evropě přinutit k ústupkům, je například příprava spuštění paralelní měny.
…
Ekonomka Carmen Reinhardtová jde k jádru věci, což je její oblíbené téma odpuštění či odpisu části dluhu. Reinhardtová si myslí, že odpuštění dluhu je málokdy rychlé, jsou tu různé zájmy. Většinou k dohodě nedojde hned napoprvé, ale ani napotřetí. První dohody o oddlužení jsou zpravidla opatrné, nestačí a musí pak následovat další.
Potíž je i v tom, že na rozdíl od Řecka naprostou většinu italského dluhu drží italské domácnosti, nikoli zahraniční věřitelé. Bude tedy třeba zabránit odlivu úspor a kapitálu.
…
Podle Nouriela Roubiniho Italové – podobně jako brexitéři – časem zváží, zda se jim v globální ekonomice nepovede lépe na svém, s vlastní měnou.
Itálie má silný průmyslový sektor, který dokáže vyvážet do světa, a exportérům by slabší vlastní měna prospěla. Třeba si Italové řeknou – proč to nezkusit dříve, než to náš průmysl definitivně zabalí. Pokud by se k tomu Italové rozhodli, odnesou to domácí vkladatelé, kterým se znehodnotí úspory. A ještě horší by to bylo, kdyby italskému exitu předcházela další finanční krize se zavřenými bankami a kontrolami vývozu kapitálu.
Až budou Italové stát před tímto scénářem, možná se zaleknou stejně jako Řekové v roce 2015.
I kdyby na tom Itálie byla lépe, kdyby se reformovala a zůstala v eurozóně, má Roubini dlouhodobě obavy, že její odchod z eurozóny je nevyhnutelný. Itálie je jako vlak, kterému vykolejila lokomotiva. Je jen záležitostí času, kdy začnou z kolejí padat další vagony.
…
Pro změnu ve Financial Times se k téže věci vyjadřuje Wolfgang Münchau. Podle něj je nešťastné, že Evropané berou evropskou integraci jako články víry. I debata o brexitu postavila proti sobě opravdové věřící a skeptické ateisty. Také Italové se dělí na dva tábory – s eurem, nebo bez eura. Když někdo stojí mezi jako Münchau, je divný.
Sám Münchau je přesvědčen, že bezpodmínečné evropanství minulých lídrů Itálie je zodpovědné za vzrůst nacionalismu. Minulé italské vlády zapomněly na italské zájmy a akceptovaly například fiskální kompakt. Způsob konfrontace se zbytkem EU, který navrhuje nová vláda, je ovšem hloupý.
Za prvé se má nový premiér spojit s francouzským prezidentem a tlačit Německo k opravdovým reformám eurozóny. Nový španělský levicový premiér by se mohl připojit. Navrhovaná rozpočtová expanze musí být mírnější. A za třetí, není nic špatného na tom, připravit plán B odchodu z eurozóny, pokud vznikne krize, která učiní členství v eurozóně neudržitelným.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
