Münchau v sobě kombinuje vzácné vlastnosti: opravdové kritické myšlení, zpochybňování převládajícího, módního a pohodlného stádního narativu novinářů a vynikající erudici ekonoma a opravdu hlubokého znalce EU, eurozóny zvlášť.
Nikdy nezapadl. Vyčníval svými názory ze stránek FT, zcela neněmeckými názory v Německu, neanglickými v Londýně i mezi insidery v Bruselu. Měl velký vhled na jih Evropy, do brexitu i euroatlantických obchodních vztahů a vždy byl inspirativní, i když s ním člověk často nesouhlasil. Poněkud těžko jsem ale trávil, když si v posledních letech usmyslel, že rozšíření EU na východ byla chyba, což nikdy nevysvětlil pořádně. Co nám tedy Münchau vzkazuje ve svém v posledním sloupku pro lososový deník?
Nebude prý opakovat, chce svým čtenářům prozradit jakousi jednotící perspektivu ovlivňující jeho psaní. Některé prý mohl jeho sloupek mást. Je proevropský, nebo antievropský? Je levicový, nebo pravicový? Je vládní, nebo protivládní? Je federalista, euroskeptik – nebo cynický kontrarián?
Münchau prý musí všechny zklamat. Vidí Evropu jako zápas mezi insidery a outsidery. Evropská integrace začala jako výzva zvenčí národním ekonomickým a korporátním kartelům. Ale sama EU se nakonec začala chovat jako kartel, například vůči menším zemím během minulé finanční krize.
Klasifikace pomocí dichotomie insider–outsider je užitečnější než establishment versus antiestablishment nebo liberalismus versus populismus. Populismus sice neopadne, ale mezinárodní pořádek založený na pravidlech se nerozpadá kvůli populismu. Mnohá tradiční centra našich demokracií – strany, média a některá celá odvětví – jsou obléhána a pod palbou, protože to má konkrétní důvod.
Oligopoly mohou být konkurenceschopné, ale to je proto, že samy stanovují pravidla, jež brání jejich zájmy. Dobrý případ je autoprůmysl, který to dotáhl tak daleko, že začal využívat podvodný software proti emisím. Noviny měly dokonce duální oligopol – nad čtenáři a inzerenty –, dokud nepřišly vyhledávače, sociální média apod. Politika byla vesměs duopol mezi dominantní středolevou a středopravou stranou. Všechny tyto mocenské struktury se ale zhroutily.
Francouzský oligopol rozbil centristický outsider Macron v roce 2017. V Itálii se vyhouply k moci dvě populistické strany, jedna vlevo, druhá vpravo. V Německu předběhli zelení sociální demokracii jako druhá největší strana. Volební systém v USA a Británii ochránil dvě největší strany, ale nový druh politiků vytlačil starou stranickou aristokracii.
Není těžké pochopit, proč se oligopoly hroutí. Digitální technologie a globalizace snížily bariéry vstupu do odvětví: v politice i v byznysu. Překvapivé ale je, jak špatně se oligopoly brání a jak chabě bojují za své zájmy. Byly přitom v pozici, kdy výzvy byly dobře a dlouho vidět.
Tradiční automobilky vydělávaly dvacet let obrovské peníze. Kdyby včas investovaly do baterií a umělé inteligence, nevznikla by nikdy žádná Tesla. Zákony o financování politických stran chránily zaběhlé strany, ale crowdfunding to převálcoval. Proč si žádná média – dokud měla peníze –, nevybudovala sociální médium? Úspěch v oligopolu se nepřekládá do úspěchu na trhu.
Podobně s brexitem. Prohrála se sebou spokojená kampaň podporující status quo, organizovaná shora dolů, která dělala ty samé chyby po každé další porážce. Kampaň za druhé referendum začala ten samý den, kdy bylo první referendum ztraceno. Vedli to insideři oslnění vlastní ctností, kteří měli naprosto chybný politický úsudek.
Takhle to dopadá, když říkáte sami sobě, svým voličům, zákazníkům a čtenářům to samé pořád dokola. Úspěch ale začíná pochybností a pak musí následovat snaha zkoumat jiný narativ. O to se prý autor vždy snažil na stránkách FT. Prý víme, kde ho najdeme. To ale zatím nevíme. Jen víme, že má už dlouho také svůj server Eurointelligence.com.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
