Tři nejdůležitější a nejmocnější země EU, tedy Německo, Británie a Francie, kombinovaly v EU tři velmi různé naturely, kultury a politické přístupy. Francie se svým etatismem, vírou ve stát a byrokracii, vírou v sociální stát, vírou ve více integrovaný evropský projekt asi pod francouzskou politickou kuratelou, Francie se svým důrazem na užívání života, gastronomii apod. Německo zase přinášelo ordnung, stabilní korporativismus, výkonnost, ekologismus, nejlepší strojírenství a exportní technologie. Ale Velká Británie přece jen byla a je hlavním proponentem svobody a klasického liberalismu, víry v to, že když existuje spolehlivá a vymahatelná vláda práva, mají lidé a podnikatelé právo si dělat, víceméně co chtějí. A prosperita a spokojená společnost se pak dostaví nebo zůstanou. Všechno dohromady to pak tvořilo jakýsi amalgám, který se tu či onde rozumně doplňoval a jinde si nakonec docela zdravě, nikoli antagonisticky konkuroval.
Brexit podle Mayové nebude procházka růžovým sadem |
Samozřejmě je to všechno mnohem složitější, svobodomyslné lidi máte v každé zemi, jde ale přece o to, jaká kultura převažuje.
A složitější je to hlavně ještě z jiných důvodů. Leckdo to vnímá tak, že během finanční a bankovní krize v roce 2008 narazil ekonomický liberalismus na své meze, v duchu liberalismu deregulované banky si počínaly v rámci nezřízeného soutěžení tak, že je musel nakonec zachraňovat daňový poplatník.
Země se stabilním a silným sociálním státem jako Německo, Švédsko či Dánsko ustály náraz americké a následně globální finanční krize bez větších dramat, v prvních letech lépe než země anglosaské.
Pokud má EU a především eurozóna nedostavěné instituce, je to přece také předpoklad svobody mít dostavěné, solidní, přehledné a jednoduché instituce. A na Británii se svádělo, že je překážkou institucionální dostavby EU.
Druhá, možná ještě podstatnější jizva na kráse anglosaské lásky ke svobodě je to, že hlavním důvodem pro brexit má být migrace, a to nikoli především migrace z bývalých kolonií, ale migrace z EU, tedy z Polska, Pobaltí a Rumunska. To přece není zrovna svobodomyslný přístup. Nejsou země na kontinentu, bránící zatím „výdobytek“ Schengenu, vlastně svobodomyslnější než dnešní Britové?
V určitém ohledu ano, ale ekonom klasického liberálního ražení vám řekne, že ke svobodnému obchodu není nutně třeba svobodný pohyb osob. Nějaká migrace hladce obsluhující obchod a investice být musí, ale zcela svobodná být nemusí.
Na druhou stranu – EU nemá už dávno pouze svobodný obchod, ale jednotný trh, což je něco jiného, resp. má to být cosi o řád vyššího.
Tak jako tak se člověk táže, zda by se ty výkřiky o konci atlantické obchodní a investiční dohody TTIP mohly uskutečnit bez toho, že se Británie ocitla na odchodu z EU, zda by byla pokuta pro Apple bez brexitutaké udělena takto pompézně apod.
Anglický tatínek vychovává chlapečka tak, že když si v kostele či hospodě sundá čepici, chlapeček taky. A nemusí k tomu padnout slovo. Americký tatínek zase chlapečkovi vysvětluje, kam jednoduše vláda a úředník nikdy nesmí. Prostor svobody je vymezen i ústavou negativně a přes to nejede vlak.
Němci už opustili identitu krve a půdy, třeba tamější národní fotbalový tým je toho symbolem. Co je tedy podstatou dnešního nového němectví, co má být podstatou německé identity? Noví Němci musí být ve všem nejlepší, nejvzornější od fotbalu po auta, nejvýkonnější, nejekologičtější, nejkoheznější, nejexportnější, musí všechno „zvládnout“, musí mít přebytky v obchodě a rozpočtu, ale stačí toto ke svobodě a kde je tady vlastně svoboda?
Na druhou stranu se podívejme, co se děje se svobodou v Polsku či Maďarsku, takže leckdo řekne, ať si ve V4 zameteme před vlastním prahem, než budeme cokoli psát a říkat. Ale vážně – mohou být Německo a Francie někdy majákem svobody?
