Před týdnem ho před vlajkami přijal v Bruselu k dlouhému jednání předseda Evropské komise J. C. Juncker a není moc divu: bez Berlusconiho uskupení pravicových stran, které disponuje 36 procenty voličské podpory, se patrně neobejde příští italská vláda. Jenom Berlusconi zabrání tomu, aby Itálii dobylo Hnutí pěti hvězd, a jen Berlusconi – ač není v Německu či Francii oblíben – zabrání hrozbě odchodu Itálie z eurozóny a s partnery v Evropě se dohodne na nějaké reformě eurozóny.
Proměna Berlusconiho je ale také – či možná především – fyzická. Tým špičkových lékařů, plastických chirurgů, designérů obličeje a všelijakých tvůrců staronových bytostí odvedl dokonalou práci. Berlusconiho zářící slonovinově bílý chrup osvětluje celé televizní studio, černé lesklé vlasy bez jediné šediny krásně přiléhají k hlavě, vrásek je pomálu, oči září dnem i nocí. A to je Berlusconimu 81 let.
Srovnejme to s českým politickým kontextem a možnostmi. Třeba za rok takhle omládne a zažije ještě nový nástup a energii Karel Schwarzenberg. Nebo se za sedm let takhle odkudsi vrátí Miloš Zeman, plný svěžesti a života, a omladí českou sociální demokracii. Monitor nevylučuje, že bývalý německý kancléř Gerhard Schröder, který také proslul barvením kštice, takhle převezme za osm let německou sociální demokracii. Koneckonců je mu nyní teprve 74 let, ale právě se popáté oženil.
Berlusconi před pár lety v televizi vzpomínal na svou první kampaň. Byl rok 1948, bylo mu dvanáct let a mladý Silvio vylepoval plakáty pravicové křesťanskodemokratické strany. Hlavním rivalem byla tehdy italská komunistická strana. Na plakátu stálo: „Za volební plentou se na vás dívá Bůh, nikoli Stalin.“
Před pár lety to přitom vypadalo, že Berlusconiho kariéra definitivně končí ve světle skandálů a zdravotních problémů. Nyní je všechno jinak. Berlusconimu sice soudy zapovídají veřejné funkce a návrat do Palazzo Chigi, sídla italské vlády, ale nikdo nepochybuje o tom, že jako šéf strany bude v rukou držet všechny důležité karty.
Kdo by to řekl v roce 2011, kdy Berlusconi rezignoval kvůli sexuálním skandálům, ale hlavně kvůli raketovému nárůstu nákladů na financování italského dluhu. V roce 2013 byl Berlusconi odsouzen za daňové podvody a musel pracovat deset měsíců v domově důchodců. Před dvěma lety byl na komplikované operaci srdce. To se pořád volá po mládí a nové generaci v politice – a nakonec to dnešní věda dokáže zařídit omlazením starců. Rodí se tu světový trend, nebo je to jen nějaký italský ústřel?
…
Jak rychle se svět a módní ideologie mění! Na začátku 80. let, za vlády Margaret Thatcherové, byla Velká Británie světovým průkopníkem v privatizaci, včetně tzv. utilities, tedy česky nejlépe uživatelských a infrastrukturních sítí: privatizovaly se železnice, energetika, telekomunikace a vodárenské sítě. Samozřejmě se hlídalo a vymýšlelo regulatorní schéma, které mělo bránit využívání monopolních a oligopolních pozic nových soukromých podniků. Akcie privátních provozovatelů si měli kupovat obyčejní Britové: měl vzniknout národ akcionářů a podnikatelů.
A kde jsme dnes? Británie se chystá být opět světovým průkopníkem, tentokrát v renacionalizaci. Až se dostanou k moci labouristé, zestátní vodárenské sítě i železnice. Svůj názor mají podpořen ekonomickými studiemi, které dokládají, že londýnské metro, vlastněné státem, poskytuje kvalitnější služby za lepší cenu a investuje do nejmodernějších technologií více než privátní železnice. Jen aby Britové časem zase nelitovali.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
