Asi nikdy se přesně nedovíme, zda hamásovce Mabhúha zabil v Dubaji opravdu Mossad. Izrael se nevyjadřuje ke své rozvědce. Tím více kolují příměry s Jamesem Bondem a píše se o legendárním povolení zabíjet. Ty příměry ale notně kulhají.
Izrael se často ocitá v situacích, které jiné než mimosoudní (nelegální) řešení neumožňují. Zapomíná se na to, že je jedinou zemí v regionu, která nemá trest smrti. Když tedy polapené teroristy jen zavírá, bývá pak nucen vyměňovat je za rukojmí. Vzpomínáte si na předloňskou výměnu teroristy Kantara? Pak snáze pochopíte, že v tomto běhu událostí jsou jedinou jistotou „mimosoudní popravy“. Ale ani ty přímo nesouvisejí s bondovským povolením zabíjet.
Proč Mabhúhova smrt vyvolává takový rozruch? Dovážel do Gazy zbraně ohrožující miliony Izraelců. Unesl a zabil dva izraelské vojáky. Teď byl sám zabit, aniž by někoho z komanda chytili. To je přijatelná cena za krádeže evropských identit. Podobně i kampaň proti mučení byla přijatelnou cenou za informace, jež Američané získali od teroristů pomocí waterboardingu. Hledáte-li příklad ceny nepřijatelné, bylo to zabití nevinného marockého číšníka agenty Mossadu roku 1973 v Norsku – zaměnili ho za vraha izraelských olympioniků.
Povolení zabíjet je jiná káva. Bývalý šéf Mossadu Halevi chtěl zákon zavazující stát, aby bránil své agenty dopadené v cizině za porušení tamní legislativy. Neuspěl, neboť demokratický stát se sice uchyluje k ilegálním prostředkům (izraelské mimosoudní popravy, americký waterboarding), ale jejich užití nesmí legalizovat. Rizika přistižení musí nechat na operativcích. Mossad občas zabíjí, ale legendární povolení zabíjet má jen mytický agent 007.
Čtěte Téma na straně 7
