Filmy jako Vlček nebo Sviňky spojuje motiv dysfunkční rodiny.
ZPRAVODAJ LN NA MFF KV KARLOVY VARY Z každého většího množství filmů soustředěných pohromadě se vyloupne společný jmenovatel. Karlovarský festival se přehoupl do druhé poloviny a společným jmenovatelem jeho hlavní soutěže i dalších snímků se stala témata nefungujících rodinných vztahů a zanedbávaných dětí. Po Potlesku nebo Ville Amalie tak včera do soutěže vstoupily polské Sviňky a ruský Vlček.
Sviňkami jsou ve stejnojmenném filmy dívenky, které se nechají vydržovat od kohokoliv, kdo jim zaplatí pití, oblečení nebo zubní fasety. Film z městečka na polskoněmecké hranici sleduje úpadek patnáctiletého Tomka, který se mimo jiné i vinou laxních rodičů kvůli okouzlení jednou takovou zlatokopkou z nadějného studenta propadne do role homosexuálního prostituta. Film natočil Robert Glinski, jenž se u českých diváků zapsal podobně syrově laděným sociálním dramatem Ahoj, Terezko.
„Měli jsme veliké štěstí, že jsme pro roli Tomka našli Filipa Garbacze,“ řekl na tiskovce režisér, který se o problematice prostituce nezletilých rozmluvil doširoka. Hubený, holohlavý, ušatý a okatý Filip se k ní však vyjádřit neuměl: „Odděluji tu roli od svého normálního života, není tam moc styčných bodů. Ve svém soukromí jsem se s podobnými lidmi nesetkal, ale znám komunity, kde se ten problém vyskytuje.“
Tvůrci filmu trvali na tom, že jde o příběh založený na reálných základech. „Spoluautorka scénáře Joanna Didiková v takovém příhraničním městě vyrůstala a sama podobné lidi dobře zná,“ uvedl Glinski. „Ten film je velice pravdivý. Natočili jsme ho paradokumentární metodou: mezi scény a situace, které se opravdu staly, jsme vkládali fiktivní hrané části. Používali jsme teleobjektivy, díky nimž jsme mohli nerušeně pozorovat lidi a jejich chování v jejich přirozeném prostředí.“ Drsný filmový debut dramatika Sigareva Na tiskovce ke Sviňkám došlo také na kritická slova vůči polským úřadům a katolické církvi, které nad jevy, jako je prostituce nezletilých, zavírají oči. „Za dvacet třicet let bude naše země vypadat přesně tak, jak si dnes vychováme mladé lidi. Je to zásadní věc, ale polské úřady na mládež bohužel zapomínají,“ řekl režisér.
Producent Witold Iwaskiewicz nezapomněl zmínit i odpovědnost rodičů: „Sám jsem otcem sedmnáctileté dcery a srovnávám, jaké má dnes možnosti ona a jaké jsem měl já. Je to nesrovnatelné: mladí nikdy nemohli tolik, co dnes. Ale záleží právě na nás, jestli nás někdo jednou obviní, že jsme svým dětem dali Ferrari, ale už ne řidičák.“ Vlček ruského režiséra a v Česku známého a uváděného dramatika Vasilije Sigareva (Černé mléko uvedlo například Národní divadlo) se na festival dostal poslední týden před uzávěrkou hlavní soutěže. Provázela ho pověst hitu festivalu v Soči. Snímek líčí nemocný vztah mezi sobeckou Matkou, která jde z jednoho mužského náručí do druhého, a její nechtěnou Dcerou, jež se od ní i přes necitelné zacházení nedokáže odpoutat. Příběh podle vlastní hry natočil uznávaný divadelní režisér Vasilij Sigarev, který tak na poli filmu debutoval. Vlčka zasadil mimo konkrétní časoprostor: stejně jako nemají jména postavy, nenesou je ani osada a město, kde se děj odehrává. Natáčelo se nicméně v několika městech na Uralu včetně režisérova rodného Jekatěrinburgu. „Hledali jsme exteriéry i představitelku dívky, do nichž by se divák okamžitě zamiloval,“ řekl na tiskovce Sigarev. Herečku marně hledal po uralských dětských domovech a školách celý rok - než ji konečně našel díky castingové agentuře z Moskvy. „Byla to láska na první pohled.“
Matku zahrála režisérova manželka Jana Trojanova. „Často slýchám, že by diváci moji postavu nejradši zabili,“ řekla. „Beru to jako své vítězství. Inspiraci jsem hledala jen v sobě, takže to znamená, že je ve mně hodně špatného. Ale věřím, že zrovna tak i dobrého, a doufám, že si příště zahraju něco v opačné poloze.“ V Soči film vyvolal velmi polarizované reakce, porota pro něj však hlasovala jednomyslně. Jaké má šance ve Varech, je příliš brzo soudit.
lidovky.cz
Zpravodajský server Lidových novin
MFF Karlovy Vary
Festivalový blog Vojtěcha Ryndy najdete na www.lidovky.cz/kultura
Ten film je velice pravdivý. Natočili jsme ho paradokumentární metodou: mezi scény a situace, které se opravdu staly, jsme vkládali fiktivní hrané části.
O autorovi| Vojtěch Rynda, redaktor LN
