Tradice nejrůznějších vstupů současného umění do organismu města je u nás velká a relativně dlouhá. Stačí připomenout třeba legendární akci Socha a město v Liberci v roce 1969. Nebo o dvanáct let pozdější (rovněž velmi úspěšné) Malostranské dvorky v hlavním městě.
Dnes je podobných intervencí zpravidla k vidění hned několik najednou. Alespoň nějaké lze najít prakticky v každém ze čtrnácti našich krajů. Nejvýrazněji jsou ale o letošních prázdninách zastoupeny v jižních Čechách. Region totiž letos už pojedenácté hostí akci nazvanou Umění ve městě. Z Českých Budějovic se přitom rozšířila do řady dalších míst: na Lipno, Kleť, Týn nad Vltavou, Veselí nad Lužnicí, Hlubokou, Černou v Pošumaví, zámky Ohrada a Mitrowitz, a dokonce i do areálu jaderné elektrárny Temelín.
  |
Temelín tě vidí
Kurátor a sochař Michal Trpák vyzval k účasti na dvacet výtvarníků. Část z nich nabídla plastiky, které už dříve cestovaly po různých podobných exteriérových expozicích, a snažila se pro ně najít nové zajímavé umístění. To platí třeba pro sochy Michala Gabriela, které levitují nad slepým ramenem budějovické Malše. A také pro práce Čestmíra Sušky, jehož dekorativně perforované rezavé kontejnery lze najít hned v několika lokalitách.
Podobně se po vlastech českých a moravských stěhují i plastiky Antonína Kašpara. Jeho Trůn je nyní nainstalován u Munického rybníka, loni si přitom během letních měsíců stihl podmanit náměstí v Novém Městě na Moravě. Podobné nomádství ale není nijak na závadu. Naopak může vést k tomu, že se někde plastik ujmou definitivně. Jako se to naposledy podařilo v Opavě, jež nedávno zakoupila Skálova Mravenečníka, který teď vtipně dotváří prostor Dolního náměstí.
Další účastníci podniku hledali pro umístění svých děl méně tradiční prostředí. Trpák třeba zavěsil své letící postavy do korun stromů nad frekventovanou cyklostezku vedoucí z Českých Budějovic na Hlubokou. Některé další instalace pak mají blízko ke street artu. Patří mezi ně například akrylem namalovaná krajka, kterou Diana Winklerová umístila na prostranství Senovážného náměstí v Českých Budějovicích. Tamtéž je pak na zdi dominikánského kláštera k vidění i (dnes už bohužel poničená) kompozice Martiny Klouzové-Nibuo. Michal Kaláb zase op-artovou dekorací vtipně vymaloval ponurý podchod na Lipně.
Svěží, ale bohužel vzhledem k nákladům jen jednorázovou akcí byly obří svítící oči na chladicích věžích temelínské atomové elektrárny. Videoperformance proběhla za značného zájmu médií v podvečer 6. června.
Milým překvapením letošního ročníku ovšem byla také díla Jakuba Flejšara, zejména pak ta vytvořená pro zcela konkrétní lokalitu. Jeho Znavená figura – jakýsi tolkienovský zlobr nebo snad ent, se opírá o strom v parčíku za kulturním domem ve Veselí nad Lužnicí. Podobně nápaditý je pak i jakýsi ptakoještěr, který se prochází po pláži lipenské přehrady.
Odkaz gigantických kabelek
Flejšarovy plastiky také potvrzují, že výtvarná díla v prostoru náměstí, parku nebo v krajině vyžadují často skutečně monumentální měřítko. Pokud jde o drobnější práce, sluší jim to mnohem víc v nějaké intimnější lokalitě, kde mohou patřičně vyznít. Další nutnou podmínkou zdárné prezentace je pak kvalitní provedení, aby dílo vydrželo několikaměsíční instalaci. Výtvarník přitom samozřejmě musí myslet i na bezpečnost, neboť některé plastiky si děti rychle adoptují coby novou prolézačku, čemuž lze asi těžko nějak zabránit, leda by někdo tyto výtvory obehnal ostnatým drátem jako kdysi výtvarné instalace před pražským Veletržním palácem...
Nejen proto je třeba od počátku spolupracovat s příslušnými radnicemi. Ty by pak měly díla, kterým se podařilo daný prostor zajímavě dotvořit, od umělců zakoupit a definitivně nainstalovat. Ba co víc, samy by měly vyhledávat zajímavé lokality, kterým by výtvarné dotvoření a oživení mohlo pomoci.
Ostatně vše může mít i velmi praktický účel. Jistý miliardář takto například v roce 1994 oslovil asi stovku výtvarníků po celém světě (také jednoho Čecha – sochaře Aleše Veselého), aby přišli s nápady, jak vybudovat z někdejší americké vojenské základy v Japonsku živé město. Podmínkou ale bylo, že díla musí mít současně i praktickou funkci. Tak vznikla například řada výdechů z metra, pojednaná slavným popartistou Claesem Oldenburgem jako gigantické dámské kabelky, nebo „zebry“ pro chodce ve tvaru čárového kódu či netradiční čekárny na autobusy. Díla tu vytvořili Robert Rauschenberg, Niki de Saint Phalle, sir Anish Kapoor, Donald Judd a další.
Mimochodem, Aleš Veselý navrhl jednu zastávku veřejné dopravy a pojednal ji jako obří houpačku… Dnes je tato akce, známá jako FARET Tachikawa, pojmem a inspirací pro další podobné aktivity po celém světě.
