Mrazivá aktuálnost Vosečkova Maloměšťáka a Kalvárie s Hassem v Operním panoramatu

Šimon Voseček vystudoval kompozici na pražské konzervatoři u Otomara Kvěcha a na Univerzitě hudebních a dramatických umění ve Vídni, kde už řadu let žije. Biedermanna původně zamýšlel uplatnit v projektu Bušení do železné opery, který v pražské Státní opeře a později Národním divadle existoval pro začínající skladatele za doby manažerské a tvůrčí dvojice Dvořák – Nekvasil, ale z realizace sešlo, hlavně kvůli náročnosti opery. Nejde však o Vosečkovu prvotinu v tomto žánru – na festivalu Opera 2001 byly Pražskou konzervatoří s úspěchem uvedeny jeho operní soudničky, skeče Žižkovské dvojzpěvy.

Moralita bez morality

Voseček si pro svou zhruba osmdesátiminutovou operu vybral předlohu, která nejenže nemá pro hudebně-dramatický žánr typické a téměř „povinné“ milostné téma, ale nemá ani žádného kladného hrdinu. Švýcarský dramatik Max Frisch napsal provokativní hru Pan Biedermann a žháři o pádu samolibé, avšak slabošské střední měšťanské třídy, která nedokáže čelit zlověstnému náporu vetřelců v roce 1958 jako reakci na kompromisy a ústupky poválečné československé vlády, které vyústily do únorového komunistického puče roku 1948, ale i na událost druhé světové války s varováním před nacismem. Podtitul hry – moralita bez morality, poučný kus bez poučení, je více než výstižný. A Voseček v době vzniku opery sotva mohl odhadnout, jak téma pokryteckého ustupování drze se rozrůstajícímu zlu kvůli vlastnímu špatnému svědomí, téma dobrovolné prospěchářské kolaborace s režimem a jeho mechanismy, téma kupčení s lidskostí a bratrstvím dostanou nyní další významy.

Šimon Voseček: Biedermann and Arsonists / Pan Biedermann a žháři. Londýnská Nezávislá opera /Idependent Opera. Na snímku Johnny Herford, Adam Sullivan, Bradley Travis.

Vosečkův Biedermann s náročným tenorovým partem, který nepostrádá i buffo prvky, ovšem satiricky mrazivé, je ješitný slabošský maloměšťák, který vydělal na podvodu s nefunkční vodou na vlasy, bez milosti vyhodí svého zaměstnance, kterého už nepotřebuje, žije v zaběhnutém manželství s hystericky přepjatou ženou a povýšeně cepuje služku. Svým sobectvím a přizpůsobováním se žhářům v domnění, že kolaborací s nimi získá osobní výhodu, se stane snadnou kořistí pro vetřelce, kteří terorizují svými požáry celé město s cílem ho zcela zničit. Do děje vstupuje tercett Hasičů, kteří brechtovsky komentují děj: „Slepější slepce je bázlivec, Bezbranný, znavený strachem, Doufaje v dobro, Až je pak pozdě....Ten, který doufá, že dobrota plodí jen dobro, Takový mýlí se strašně... Ten, kdo každičkou hrozbu chce znát, Noviny čte, Denně u snídaně rozhořčen, Den co den výkladem zavalen, Zvídaje denně, co včerejšek dal, Neprozře snadno, co hrozí mu teď, Pod vlastní, důvěrnou střechou. Opravdové.“ Jejich glosy jsou přesné, ale ani oni nedokážou neodvratné katastrofě zabránit.

Vzletné melodické oblouky i parlando, úzkostně chvějivá glissanda vysokých violoncell, ataky žesťových nástrojů, zlověstné údery bicích vedle naléhavosti zvonů, směšně švitořící manželka, citace závěrečné scény Dona Giovanniho při analogické „poslední večeři“ Biedermanna, kdy trestajícím komturem se stane jeden ze žhářů, dodávají předloze další výkladové vrstvy. Na rozdíl od Frische, který končí své drama výbuchem, Vosečkova opera z kmitavého pianissima skončí do hrozivého ticha.

Šimon Voseček: Biedermann and Arsonists. Na snímku Leigh Melrose

Šimon Voseček: Biedermann and Arsonists. Na snímku Raphaela Papadakis a Alinka Kozari.

Šimon Voseček: Biedermann and Arsonists. Na snímku Mark Le Brocq a Matthew Hargreaves.

Šimon Voseček: Biedermann and Arsonists. Na snímku Johnny Herford, Adam Sullivan a Bradley Travis.

Dirigent londýnského nastudování Timoty Redmont, který má se soudobou hudbou řadu zkušeností z londýnské Královské opery i Anglické národní opery a dalších scén, dokázal zvukově v nastudování Nezávislé opery v Baylis Studiu v rámci divadla Sadler’s Wells vyvážit dosti neobvykle instrumentovaný orchestr s jedněmi houslemi, třemi violoncelly, třemi klarinety, dvěma basklarinety, třemi pozouny, tubou a baterií bicích a podpořil spád opery. Režisér Max Hoehn s výtvarnicí Jemimou Robinson s anglickou důkladností vytvořili do posledního detailu popisnou scénu, v jejímž měšťanském pokoji nechybějí přesně srovnané knížky, koupelna září čistotou, všude je spousta hasících přístrojů, ale pod i postupně i nad tím vším „rajsky“ čistým monotónním blahobytem jsou uskladněné třaskavé sudy „pekla“. Režie akcentovala především nadsázku, ať už v podobě Hasičů, kteří s andělskými křídly a červenými tvářičkami působili spíše jako směšní popletové, v afektovaném cupitáním manželky v pěvecky výborném podání Alinky Kozári nebo naopak v silácky hromotluckém vystupováním obou vetřelců, typově přesně obsazených Leighem Melrosem a Matthewem Hargreavesem. A služebná Anna jakoby z oka vypadla guest workerům z levných londýnských hotelů. Jen je škoda, že režie neposkytla pěvecky suverénnímu Marku Le Brocquovi větší prostor pro vývoj titulní postavy od sebevědomého britského businessmana po kolaborující trosku – jeho Biedermann působil od počátku jak ustrašený slaboch.

Independent Opera, která od roku 2005 vytváří platformu pro mladé umělce a poskytuje velkorysé granty na studijní programy pro zpěváky, ale i režiséry, scénografy a choreografy, touto inscenací, která nesmlouvavě poukázala na kolaps zdánlivě pevných evropských kulturních hodnot, prokázala záslužný desetiletý smysl své existence.

Kalvárie s Hassem

Druhý koncert z letošní sezóny Collegia 1704 akcentoval v činnosti tohoto vyhlášeného souboru staré hudby dramaturgické objevitelství. V novodobé premiéře zazněla první, drážďanská verze oratoria Johanna Adolpha Hasseho Svatá Helena z roku 1746 a znovu nastolila otázku, kolik „staré“ hudby stále ještě ukrývají archivy. Třebaže Svatá Helena na Kalvárii zásadním způsobem nezmění ani kompoziční portrét Hasseho ani principy oratorního stylu poloviny 18. století, od předminulého století jde o první provedení díla, které na vysoké úrovni potvrzuje a završuje tehdejší skladatelské postupy, jak byly z populární opery seria adaptovány pro oratoria.

Ačkoli byl Hasse (1699-1783) původem Němec, jak bylo u mnoha skladatelů 18. století obvyklé (včetně např. Josefa Myslivečka), prosadil se v Itálii - v nejvýznačnějších operní centrech v Neapoli a v Benátkách, a stal se jedním z protagonistů italské opery v Drážďanech, kde za panování saských kurfiřtů Friedricha Augusta I. Silného a Fridricha Augusta II. hudba vzkvétala. Soupis Hasseho děl obsahuje přes 1 600 skladeb, z nichž se dochovalo více než 60 oper z půlstoletého rozmezí let 1721 až 1771 a dvanáct oratorií.

V oratoriu Svatá Helena na text nejvýznamnějšího libretisty té doby – Pietra Metastasia, pro které mohl Hasse počítat s jedním u největších a kvalitních orchestrů na sever od Alp, ctí, završuje dobová pravidla pro tento vokálně-instrumentální žánr určený sólistům, sbor a orchestr, který v postní době nahrazoval zakazované opery. Od jejích mytologických a historických námětů se oratorium lišilo náměty náboženským s příběhy ze života svatých nebo Krista, a provozováním v kostele bez scénických efektů, které umožňovala barokní scénografie v divadlech. Oratorium Svatá Helena na Kalvárii vybírá pro pašijový týden ze života této matky římského císaře Konstantina Velikého moment, kdy při pouti do Jeruzaléma našla Kristův hrob a kříž. Zahrnuje v typických tří pětidílných áriích, secco recitativech i doprovázených recitativech i několik sborových číslech a ansámblech kromě líčení děje také úvahy a komentáře nad Kristovou obětí a jeho vykupitelstvím i nad lidskou hříšností vyjádřených s použitím typického arzenálu hudebně-rétorických figur, které hudebně ilustrují situace, slova a emoce.

Hasseho oratorium Svaté Heleny / Collegium 1704. Anna Alàs i Jove – Santa Elena

Hasseho oratorium Svaté Heleny / Collegium 1704.

Hasseho oratorium Svaté Heleny / Collegium 1704. Aco Bišćević San – Macario

Hasseho oratorium Svaté Heleny / Collegium 1704. Olga Jelínková – Eudossa .

Přestože ani tentokrát pod vedením Václava Lukse nechyběla Collegiu 1704 a na pouhých devět členů zredukovanému Collegiu Vocale preciznost hudebního nastudování včetně akusticky zvládnutého prostoru sv. Anny na Pražské křižovatce, interpretace rozsáhlého, dvouhodinového díla postupně upadala do stereotypu. K němu vedla schematičnost struktury díla, ale tentokrát i ne zcela vyrovnané obsazení sólistů. Mladá španělská mezzosopranistka Anna Alàs i Jove na začátku sice nadchla svým barevně bohatým, plným, vyrovnaným a technicky výborně zvládnutým tmavým hlasem včetně koloratur, k plastičtějšímu odstínění výrazu hlavní postavy Heleny se třemi klíčovými áriemi a jedním duetem se však zatím teprve propracovává. Interpretaci, která oživuje stereotypy opery seria, ovšem ovládala altistka Julia Böhme, která jako prefekt provincie Draciliano založila svůj výkon na plasticky modelovaném hlubokém temném hlasu. Dobře se v menších rolích uplatnily Olga Jelínková, kterou zatím operní působení nehandicapuje pro starou hudbu, i Kamila Mazalová. Třebaže lze ocenit, že se slovinský tenorista Aco Bišćević narychlo místo onemocnělého Václava Čížka ujal druhé největší role oratoria – jeruzalémského biskupa sv. Makaria, jeho výkon úrovně, kterou od Collegia 1704 očekáváme, nedosahoval.

Inspirace na dny příští

Bohuslav Martinů: Mirandolina. Dirigent Marek Klimeš, režie Vendelína Osvaldová, kostýmy Eliška Lupačová Ondráčková, scéna Jaroslav Záděra, dramaturgie Zuzana Fischerová.
Komorní opera Hudební fakulty JAMU v Brně, Divadlo na Orlí, premiéra 21. listopadu 2015 19:00 h., reprízy denně do čtvrtka 26. listopadu 2015 vždy 19:00 h.