Kdykoli jdu kolem mrkve, pocítím hluboký respekt. Už v dětství u mě doktorka Horáčková potvrdila vysokou alergii na syrovou mrkev. Ovšem každou chvíli se našel někdo, kdo tuto diagnózu opomněl a postavil přede mne tradiční volbu: buď to sníš, nebo výprask.
A tak se zcela běžně po ostravské hlavní třídě, většinou kolem páté hodiny večerní, hnala stará škodovka - rodiče, já, můj nateklý jazyk a několik stovek pupínků na obličeji i třeba na zadku uhánělo do nemocnice.
Trpěla jsem. Ale zároveň jsem poznala něco úžasného -jaké to je být středem pozornosti. Ve chvíli, kdy máte v ústech jazyk koukající ven ve tvaru pěnového míčku, stáváte se tím nejdůležitějším v okruhu padesáti kilometrů, a já měla nástroj, kterým jsem si tento pocit mohla užívat kdykoli. A tak, když se mi zdálo, že mí rodiče na mne nějak zapomínají, otevřela jsem ledničku, kousla si a už jsme zase byli spolu.
Horší je, že tenhle přístup k životu mi vydržel až do teď. Maturitu i státnice jsem s mrkví zvládla, ale manželství je jaksi náročnější. V mém muži pupínky ani napuchlý jazyk nevzbuzují žádné poplašné signály. Nepanikaří. Neběhá po bytě. Jen klidně zvedne hlavu od knížky a zeptá se, jestli to splaskne samo, nebo jestli mi má nějak pomoct. Jednou se mi svěřil, že ho mohou vyděsit pouze popáleniny třetího stupně nebo otevřené zlomeniny, ale nejsem si jista, jestli se mi právě do takových postupů chce jít.
Tak jsem se poprvé začala snažit bez mrkve. Učím se cizí jazyky, hubnu, vyslovuju s naprostou precizností cizí slova, nosím intelektuální brýle, vařím dokonalou svíčkovou a pozoruju, co to dělá s mým mužem. Zatím nic. Občas si proto zavolám matce, řeknu jí, že jsem napuchlá, ona se lekne a mně je dobře. Máme to už nacvičené.
O autorovi| Eva Tomková, redaktorka LN
