Jak říká Iggy Pop, punk není mrtvý. A ten, když na to přijde, je ochotný se za svůj názor okamžitě prát. Grunge, žánr první půlky 90. let, ztěžka a jen výjimečně přesahující hranice alternativně rockových kapel v okolí amerického Seattlu, už dnes tak silné apřesvědčené zastánce nemá.
Z Pearl Jam se stal tradiční stadionový rock, Soundgarden, Screaming Trees a Tad se rozpadli, kapelám Alice in Chains a Nirvana se zabili zpěváci, zbytek ovlivněných kapel se rychle zaškatulkoval jako post-grunge. Snad aby dal najevo iluzi progresu, který byl při tak omezeném množství akordů a efektů nevyhnutelný.
Mudhoney zůstali tvrdohlavě na svých značkách, nastoupených v roce 1988, a taky to podle toho vypadá: minimální komerční úspěch, stále tytéž kluby, žádné velké peníze a civilní zaměstnání, ve kterých si v době turné musí vybrat dovolenou. O tom Mudhoney vědí, počítají s tím a svého osudu a budoucnosti se nebojí. Turné a hraní berou jako bokovku, nemusí se stresovat, jestli vydělají dost peněz, nemají žádné povinnosti ani závazky, můžou se bavit. Je to čisté a upřímné – a na Mudhoney je jejich vědomí svobody ohromně znát.
Koncert4 / 5 |
Fanouškům (mimochodem v porovnání s koncertem před třemi lety publikum dost podstatně omládlo) zaplněné Akropole se čtveřice dnes už téměř padesátníků odvděčila půldruhou hodinou náležitě vygradované show. Vyjma loňské desky The Lucky Ones se soustředili především na starší tvorbu a není pochyb, že právě hity Touch Me I’m Sick nebo Suck You Dry se rozvášněných fanouškům v kotli zavděčili nejvíc.
Koncert měl dynamiku, švih a jasný cíl: bavit. Publikum i kapelu. Dva přídavky a v nich tečka Fix Me, cover legendárních Black Flag, přivítaly policejní desátou a až venku – v podivném tichu a na čerstvém "alpském" vzduchu – člověk pochopil, jak strašně nahlas koncert byl a kolik kyslíku se mu poslední dvě hodiny nedostávalo.
