* LN Váš otec byl violoncellista, matka rovněž. Měl jste vzhledem k tomuto zázemí vůbec šanci zvolit si jiné povolání?
Moje cesta byla do jisté míry předurčena. Vyrůstal jsem obklopený hudbou, odmalička jsem hrál stejně jako má sestra na housle a klavír. Ale otec se mě často ptal, jestli mě neláká něco jiného, zda mám pro něco třeba větší zaujetí než pro hudbu. Tehdy mě lákal vesmír, hvězdy - a otec by byl jistě šťastný, kdybych se stal astronomem. Bohužel se ukázalo, že pro matematiku nemám absolutně vlohy. A představa, že jako hudebník nebudu muset chodit do školy, mě začala lákat. Já jsem vlastně do školy skoro nechodil, byl jsem záhy profesionální hudebník. S rodinným triem Tortelierových jsme procestovali celý svět a já jsem si užil všechny podoby života houslisty - sólová vystoupení, komorní hru, orchestr...
* LN Je pro vás dirigování stejně tvůrčí činnost jako hraní na nástroj?
Řízení orchestru jsem se začal věnovat po čtyřicítce a nemyslím, že bych něco zmeškal - velkou roli tady totiž hraje lidská a hudební zkušenost a tu nemůžete chtít po jakkoli nadaném čerstvém absolventovi školy. Zpět k vaší otázce: sólista je nejexponovanější osobou, spoléhá se sám na sebe. Já coby dirigent závisím na živém organismu orchestru, který očekává, že jej kontroluji po technické stránce, ale také nadchnu po stránce umělecké, pak ze sebe vydá to nejlepší. Nejde jen pouhou souhru. Je to poprvé, co pracuji s Českou filharmonií, a co si budeme povídat, když Francouz diriguje Dvořáka, je to buď - anebo. Snad jsem je přesvědčil, že mám pro tohoto autora velmi silný cit, a hráli se mnou rádi.
* LN Dvořákovu Osmou provedla Česká filharmonie snad tisíckrát...
Přesně tak. A tady stojí dirigent před velkou výzvou a je tu nebezpečí - když nezvládnete předat jim své hudební poselství, hudebníci se k vám obrátí zády. Týden strávený s Českou filharmonií však dopadl opačně a byl pro mě velmi radostný - studium Dvořáka s tímto orchestrem způsobilo, že jsem do tohoto autora ještě víc zamilovaný. Miloval jsem ho od začátku, ještě v kolébce jsem poslouchal, jak otec hraje jeho violoncellový koncert, ale teď se cítím být Dvořákovi ještě blíž. Skládám tímto orchestru i celé zemi kompliment. Navštívil jsem Vysokou u Příbrami, kde Dvořák symfonii komponoval, bylo to zvláštní a vzácné setkání - příroda, okolí, venkov - a tam vznikla tato nádherná a světová hudba. Když se řekne „Bohemia“, vybaví se mi šarm, lehkost, čerstvost... Něco, čemu nemohu odolat.
* LN Znáte dobře francouzské i anglosaské prostředí. Jak se podle vás projevila ekonomická krize na kulturních institucích?
Hovořit o francouzském kulturním terénu je pro mě obtížnější, protože s touto zemí nemám tak úzký kontakt. Rodina Tortelierových byla silně zakotvena ve Velké Británii, já jsem tam v roce 1960 zahájil kariéru. Hudební aktivity ve Francii jsou velmi svázány s politikou, peníze jdou od státu ve formě štědrých subvencí. Je to na jednu stranu pohodlnější, ale vzniká zde nebezpečí, že se stát v budoucnu soustředí třeba na armádu nebo jinou prioritu. Kultura je podle mě pro porozumění mezi národy důležitější než zbraně, ale mně se to mluví - nejsem prezident. V anglosaském světě je situace mnohem těžší, protože prostředky jdou až na minimální příspěvek státu od soukromých subjektů. V USA už dokonce velké orchestry akceptovaly podstatné snížení platů, jen aby přežily. Naopak v Jižní Americe, kde teď pracuji pravidelně, se hudbě neuvěřitelně daří -stát se jí příkladně věnuje. Například v Sao Paulu mají nádhernou koncertní síň a skvělý orchestr.
* LN Být synem slavného otce nepřináší jen pozitiva. Jak se vám žilo se jménem Tortelier?
Vše má svou lepší a horší stránku. Nijak jsem netrpěl, necítil jsem se jako oběť. Samozřejmě, není to jednoduché být syn Paula Torteliera. To pro mě však byl spíš problém praktický, nikoli psychologický. V naší rodině vše chtělo čas, otec zahájil sólovou kariéru v pětatřiceti. Když si pomyslím, co vše jsem díky němu získal, nemám si nač stěžovat. Chtěl bych ještě dodat, že můj otec byl absolutně zamilovaný do vaší země. V roce 1950 jej pozvali do poroty violoncellové soutěže Pražského jara - tehdy tam byl také Mstislav Rostropovič (Rostropovič tehdy patřil k soutěžícím a získal první cenu - pozn. aut.). Spřátelili se tam na dlouhá léta. Otec často hrál s největšími českými dirigenty, jako byl Rafael Kubelík, s Českou filharmonií a Karlem Ančerlem realizovali první nahrávku koncertu Paula Hindemitha (snímek vyšel nedávno v digitální podobě v edici Supraphonu Ančerl Gold - pozn. aut.); velmi si vážil Václava Neumanna - a to přitom před válkou hrál pod Toscaninim, Bruno Walterem nebo Richardem Straussem!
***
Čtyřletý virtuos Syn violoncellisty Paula Torteliera Yan Pascal (1947) hrál od čtyř let na housle a klavír a společně s matkou a sestrou tvořili rodinné trio. Studoval teorii u Nadii Boulangerové a dirigování Franca Ferrary. Dirigentskou dráhu zahájil poměrně pozdě, v letech 1992-2003 byl šéfdirigentem orchestru BBC v Manchesteru, poté hlavním hostujícím dirigentem v Pittsburghu. Pracuje pravidelně v Londýně, Amsterdamu, Petrohradu, Los Angeles či San Francisku. Letos přijal post šéfdirigenta orchestru v Sao Paulu.
