15. prosince 2017 6:50 Lidovky.cz > Zprávy > Design

Můj svět je bílý papír, říká ilustrátor

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Michal Bačák | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Michal Bačák | foto: David Turecký

Jméno ilustrátora Michala Bačáka (32) se v posledních několika letech stalo natolik známým, že předměty denní potřeby s jeho dekorem lidé začali prostě a jednoduše označovat“Bačák“. S historicky prvním držitelem ceny Czech Grand Design pro ilustrátora roku jsem si povídal nejen o tom.

Ačkoliv jeho tvorbu znám a obdivuji již delší dobu, s Michalem Bačákem jsem se toho srpnového dne sešel poprvé. Překvapil mě svou skromností, stydlivostí a humorem, který ukrývá pod maskou naivního intelektuála. Neexistuje téma, na které by neměl názor a k němuž by neměl co říci, ačkoliv vždy neopomene dodat, že tomu vlastně vůbec nerozumí. Sám o své tvorbě nemluví jako o umění a za všechno se dopředu omlouvá. 

Porcelánové talíře a mísa z kolekce Živa pro Křehký inspirované moravským folklorem, futurismem i uměním středoamerických indiánů.
Michal Bačák

Pokud milujete jeho ilustrace, budete zbožňovat i jeho. „Petře, doufám, že tam máte nějaké otázky, abych mohl konečně říct nějaký špek! Mám strach, že jsem nudnej. Musím tam vypadat sexy, ale nechci, aby si lidi říkali, jakej jsem hezkej borec, kterej má ale v mozku prázdno,“ směje se a objednává si pivo.

Jakou knížku byste chtěl ilustrovat?
Asi Bibli. Ne, líbilo by se mi něco, kde bych mohl popustit uzdu abstrakci, něco na hraně vědy a čiré fantazie. Třeba Stručná historie času od Stephena Hawkinga. Nebo sci-fi, ale jen od Arthura C. Clarka. Třeba Setkání s Rámou nebo Rajské fontány. To je úplně božská knížka, jedna z mých nejoblíbenějších. Ale Bible je taky božská.

Když je řeč o Arthuru C. Clarkovi, také jste v 90. letech sledoval jeho seriál Záhady světa?
No jéje. Ta křišťálová lebka v úvodu…

Takže když se zeptám na staré civilizace, asi budete mít co říct.
Třeba Sumerové, Mezopotámie, to je pro mě magické téma. Ale moc se mi líbí i středoameričtí indiáni. Ne ti spirituální a svázaní s přírodou, ty jsem nikdy nemusel. Spíš Aztékové, Mayové nebo Toltékové. Vybudovali ve Střední Americe totálně dekadentní civilizaci, která fungovala jen díky strachu lidí, že další den nevyjde slunce. To mi připadá fascinující - čeho všeho je člověk manipulací schopen docílit. Staré civilizace jsou podle mého zrcadlo civilizací budoucích. Takové sci-fi, i když z dávné historie.

Pro ně byl typický život v útlaku. Byl podle vás hnacím jejich uměleckých dovedností?
Tím jsem si jistý. Když se na mě vyvíjí hodně velký tlak, taky udělám mnohem víc věcí. (směje se)

Michal Bačák

Na druhou stranu, i Češi zažili během komunismu útlak. Myslíte, že se to na naší umělecké scéně nějak podepsalo?
Za komunismu tu vznikla spousta skvělých věcí, které nespadaly do establishmentu, například tzv. nová vlna. Otázkou je, co je to umění. Nahlížení na to, co je a co není umění, je v každé době úplně jiné. Mnohokrát v minulosti bylo za umění považováno to, co dnes odsuzujeme. A naopak na to, co bylo nástrojem doktríny, ať už šlo o náboženství, nebo moc vládce, který si tvořil svou propagandu, se dnes díváme jako na nádherné umění. Ale kdyby to někdo v současnosti vytvořil pro nějakou politickou stranu, společnost ho odsoudí. (ukazuje mi na notebooku severokorejské propagandistické obrázky)

No ano, tohle je kýč.
Kýč to bezesporu je, ale co je kýč? Většinou autorovo snění o hezkém světě.

Takovou idylickou, až kýčovitou krajinu často vídám na vašem Instagramu. Co je to za místo?
To je národní přírodní památka Na Adamcích. Je na jižní Moravě, kousek od Kyjova, hned vedle vesničky Nenkovice, kam se přistěhovali rodiče. Je to ta moje rodná jižní Morava, kterou mám rád, krajina je tam skvělá. Tedy ona každá krajina je skvělá, ale k téhle mám hlubší vztah. Navíc je hodně zajímavé, že jde o staré sprašové stepi, které jsou jedním z reliktů doby ledové. Všude tam rostou hlaváčci jarní, jsou tam skvělé třešně...

Připadá mi, že hraje hlavní roli i v mnoha vašich ilustracích. Je to tak?
Tohle je zvláštní. Já jsem kdysi dávno dělal ilustrace pro vinárnu Veltlin. V té době ještě rodiče v Nenkovicích nebydleli. Když jsme se tam jeli poprvé podívat a já uviděl tu krajinu, jako bych ji už podvědomě znal. Byla mi blízká. Kousek od Nenkovic jsou Milotice s barokním zámkem a přilehlým moc hezkým zahradnictvím. A vedle něj byla taková cihlová zídka, před ní pivoňky, v dálce za ní byl vidět cihlový komín s čapím hnízdem. A to bylo půl roku poté, co jsem hodně podobný výjev nakreslil na talíř, který je součástí Chudé sady pro Křehký. To pro mě byl opravdu mystický zážitek. Ale možná je to spíš podvědomí, protože u nás je ta krajina hodně podobná a do člověka se vpisují zážitky, aniž by o tom věděl.

Vy jste si prý pořídil na Moravě svůj vlastní sad...
Takový maličký, kousek od Nenkovic. Je kousek od přírodní rezervace Sovince. Zatím uvažuju, co s ním udělám. Ono to zní velkolepě - sad... Ale je to spíš takový proužek země, kde je patnáct stromů. Ale je to fajn. Plánuju, že tam vysadím ještě nějaké broskve a meruňky. Jediným problémem je sucho. O suchu se pořád mluví, ale člověk si neuvědomí, o co jde, protože ve městě mu voda z kohoutku pořád teče. V té krajině je to hodně vidět. Já už plánuju, že tam začnu budovat retenční nádrže, průsaky a rostliny tam budu sázet tak, aby zadržovaly vodu. Na to se těším, ale přiznám se, že zatím je to pořád ve fázi snění. Já si vždycky říkám, jak by to bylo úžasný, a když pak dostanu do ruky motyku, začnu si říkat, proč jsem se radši doma nedíval na Vraždy v Midsomeru. (směje se)

Chudá sada pro Křehký. Zleva: hrnek, 900Kč, hluboký talíř, 880Kč, mělký talíř, 1000Kč, prodává Debut Gallery, Malé nám. 12, Praha 1.

Vaše ilustrace mají různé směry. Když pominu přírodu a sci-fi, často kreslíte scénky ze života či celé příběhy. Mají nějaký reálný základ, nebo jsou smyšlené?
Jsem vlastně nekonzistentní ilustrátor. Mám cesty, kterými jdu, a přitom doufám, že se nakonec všechny propojí určitou poetikou. Když se na ně ale člověk podívá, je to pokaždé něco jiného. A s tím mám trochu problém. Na jednu stranu mám rád přírodu a botaniku, na druhé sci-fia vesmír. A ve finále mám rád si jen tak sednout v hospodě, dívat se na lidi kolem, sledovat různé charaktery a domýšlet si jejich příběhy. Třeba se koukám na zamlklý manželský pár a představuju si, že se asi brzy rozvedou, protože on je jí nevěrný a ona je zase potenciální alkoholička. Tyhle domněnky a představy mě hodně baví, protože když je hodím na papír, může z toho vzniknout až ladovská scéna, odehrávající se v idylickém českém prostředí. Je fajn občas z toho vesmírného vznešena sestoupit, dát si vlašák a odreagovat se na té české malosti. Ale přitom brát tu malost v dobrém. Vždyť právě díky ní nás třeba Poláci zbožňují - ten pivní nárůdek plný zlobivých a zahořklých hobitů žijících v krásné krajině.

Míváte problém plnit zadání práce, když by to podle vás šlo jinak, lépe?
Musím zaklepat, ale tenhle problém už nemám. Vlastně jsem to nikdy nepovažoval za problém, protože jsem se ke všem zakázkám snažil přistupovat s pokorou a brát to tak, že jsem řemeslník a musím splnit určitou práci. Když ke mně dneska někdo přijde, nechává naštěstí vyloženě na mně, jak to pojmu. A to je hodně milé.

Pořád jsou tu ale ty vaše tři styly...
Pravdou je, že se jich většinou ptám, jak si to představují, protože vůbec nevím, jakého Bačáka znají. Jestli znají mé botanické ilustrace, nebo naopak kresbičky, které jsem dělal pro Newsweek. Jsou lidi, kteří znají hlavně to, a pak lidi, kteří chtějí spíš tu vypiplanou kresbu. Tak se vždycky snažím se s nimi nějak dobrat toho, jak by to mělo vypadat, ale kolikrát to bývá jasné na první dobrou. Když chce někdo něco vtipného, je jasné, že to nebudu pojímat jako předetailovanou botanickou ilustraci.

Neláká vás těm svým postavičkám občas přidělat bublinu s textem a stát se novým Kantorkem nebo Jiránkem?
Nebo Rudou Pivrncem - to je taky ta naše pivní kultura. (směje se) Jiránek i Kantorek byli skvělí, ale koho opravdu miluju, je Jean-Jacques Sempé, který ilustroval Mikulášovy patálie. To jsou ilustrace, které mají příběh, třeba jen krátký textík, a člověk se u nich zaprvé zasměje a zadruhé málem brečí z toho, jak je to krásné. Sempé se na lidi dívá hezky, je vidět, že je má rád. Kdežto třeba Ruda Pivrnec mi připadá hodně zahořklý. Nebo mám moc rád Karla Čapka, který ilustroval své cestopisy, třeba Obrázky z Holandska. To mě vlastně v životě hodně inspirovalo.

Je pro vás cestování důležité?
Tím to všechno začalo. Byl jsemna stáži na Akademii umění v Záhřebu, kde jsme se sešli taková hezká parta Poláků a já. Hodně mi to nahonilo ego, protože oni byli nadšení z toho, odkud jsem, rozuměli jsme si. Každý víkend jsme jezdili stopem k moři a procestovali Jadran. A tam jsem si začal vést ilustrovaný deník. Byly v něm zážitky z cest, kde jsem si poprvé začal všímat takových věcí jako třeba paní na pláži. To tam šla taková ta plážová paní Stanislava, která měla ty obrovské propozice a na sobě vytahané triko s nápisem „Big island, small issues“. Tak jsem si ji nakreslil. (směje se) Čím víc se člověk vzdaloval od pobřeží a těch luxusních hotelů, tím víc tam byly patrné stopy války. A teď tam jedete tím dalmatským vnitrozemím - a najednou vidíte ceduli „Nevstupovat, minové pole!“. A nad ní je velký billboard s nápisem „GO!“ a tarifem místního operátora. Ale to už je víc než deset let zpátky.

Někde jsem četl, že nevyhledáváte dobrodružství, ale raději si ho malujete v hlavě. A vy přitom cestujete stopem!
Člověk má jednou za dva roky života v tom smrádku a teploučku chuť zažít něco opravdovýho. Takový ty stavy, kdy jsem někde na čundru, v noci jsou tři stupně Celsia a já nemám dobrej spacák. Ty myšlenky, jestli si stopnu nějaké auto, když jsem na konci sil někde v Gruzii. To jsou věci, které člověka uzemní. Tyhle výlety mi připadají úplně božské. Mám ale radši snění o dobrodružství než dobrodružství samotné. Tak jsem to měl třeba s čundrem v Gruzii. Mám to tak, že mi třeba ukážete Anglii - a já se stanu anglofilem. Ukážete mi Francii - a já budu frankofilem. A ukážete mi skutečné Rusko - a já přestanu být rusofilem. O Gruzii jsem si myslel, že je to přenádherná země, a když jsem tam pak jel, vystřízlivěl jsem. To samé jsem zažil už na střední, když jsme jeli poprvé do Londýna. Já miloval Sherlocka Holmese a Willyho Foga a všeobecně tu starou Anglii. A pak jsem viděl ten pulzující Londýn a byl jsem zklamaný. Když jsem pak našim ukazoval fotky z výletu, dvě třetiny jich byly z náměstí v Plzni, protože to se mi cestou autobusem líbilo asi nejvíc. (směje se) Ale samozřejmě dnes vidím Londýn zase úplně jinak, je to úžasné místo.

Při práci potřebuje Michal Bačák uklizený stůl, hudbu, cigarety, Centropen fixy a anilinky, které objevil v šuplíku ve staré základní škole.

Když se vrátíme k vašim ilustracím, některé jsou opravdu hodně detailní a obsáhlé: víte už dopředu, že vpravo dole pod stromem bude ležet liška, nad níž poletí pták?
Vůbec ne. Ta obsáhlost je spíš lenost si všechno připravit. Takový nástroj, díky kterému se můžu odříznout od řešení problémů světa, jako je třeba placení telefonu. (směje se) V určitou chvíli je můj svět jen bílý papír a já na něm jedu takovou automatickou kresbu. A pak z toho vznikne kompletně pokrytej papír, protože jsem línej dopředu řešit kompozice. To dělám hrozně nerad. Vlastně si ani nemyslím, že bych v tom byl dobrej. Pak se totiž člověk dostane do fáze, kdy začne přemýšlet, aby to, co dělá, bylo hezký - a to ho brzdí. Já si takhle prostě jedu, automaticky, a s výsledkem jsem spokojenej. A druhý den třeba zjistím, že je to hnusný, a hodím to do koše.

Není to spíš tím, jak dobře -či špatně - se vyspíte?
Ne, nemyslím si, že bych měl nějaké ranní výkyvy. Jsem pořád tak nějak divně stejnej. Spíš mám vnitřní pochybnosti.

Nikdy nemáte potřebu gumovat, pracujete najisto?
Když se spletu, musím to udělat tak, aby to nebylo vidět. Drobné chyby ve výsledku vůbec nevadí. A když už se tam přeci jen nějaká objeví, zabarvím ji bílou akrylovou barvou a jedu dál. Stává se to, ne že ne. A stává se to tím spíš, že si ty věci nepředkresluju a kreslím je na blind. Ale naučil jsem se žít s tím, že chyba tam být může - a třeba si jí nikdo nevšimne. Horší je, že mi to obecně dost dlouho trvá, takže spíš než opravy řeším čas.

Pojíte si své ilustrace s různými životními událostmi?
Ilustrace vůbec ne. Na ty když se zpětně podívám, mívám pocit, že je dělal někdo úplně jiný. Vlastně k nim často vůbec nemám vztah. Buď si řeknu, že je to docela hezký, nebo mě napadne, že dneska bych to udělal jinak. Ale mám to tak i s vůněmi a hudbou. Sluch a čich jsou takové dva smysly, které mě vrací do nějakých situací. Stává se, že něco cítím, a najednou se mi vybaví situace, byť je to třeba třicet let stará epizoda z doby, kterou si vlastně ani nepamatuju. Najednou jako bych se tam ocitl. Nebo věci. Když jsem byl v Holandsku, vezl jsem si s sebou hrozně hezkou knížku od Karla Čapka, kterou jsem si koupil v antikvariátu. A jak jsem tam v tom sněhu tahal bágl, ve kterém byla ta knížka, nějak se stalo, že se bágl prošoupal a ta knížka utrpěla. Tak jsem si k tomu poškození napsal poznámku Holandsko 2009 a vlastně to mám dneska spojený s tou událostí.

Pomáhá vám hudba při práci?
Hudba je pro mě silným tématem, i když se v ní vlastně vůbec nevyznám. Můžu upřímně říct, že hudba tvoří padesát procent mojí práce. Potřebuju ji při práci poslouchat. Je to má inspirace - nebo možná rituál. Třeba vždycky když dělám něco, co mě moc nebaví, pustím si Beethovenovu Devátou a jsem schopen si ji od začátku až po Ódu na radost vypískat. Dostane mě to do takového stavu, že vnímám jen melodii a práce se stává takovou automatickou manuální činností. Co se týče kreativního procesu, baví mě pustit si hudbu, zapálit si cigaretu a vnímat různé inspirace. A když si pak začnu čmárat, hudba je taky důležitá - a je jedno, jestli je to techno, Claudio Monteverdi, nebo středověká trubadúrská píseň. Navíc jak já mám víc těch pohledů na ilustraci, mám ke každé jinou hudbu. Třeba když jsem nedávno dělal dekorativní ilustraci do cukrárny Myšák, poslouchal jsem u toho palácovou hudbu Dimitrieho Cantemira. Největší fenomén je pro mě Leoš Janáček a pak samozřejmě Mozart. To byl takový rocker své doby. Spousta lidí ho nepochopila, ale z dnešního pohledu to byly vážně pecky.

Chodíte rád do divadla?
Moc ne. Jsou ale chvíle, kdy jednou do divadla jdu - a pak jdu na stejné představení klidně třikrát. To byl třeba případ Věci Makropulos se Soňou Červenou, kde mě dostalo úplně všechno, od hudby až po scénu. Jednou bych chtěl udělat pro divadlo nějakou scénu. Mám třeba hrozně rád finského ilustrátora Klause Haapaniemiho. Krom toho, že jsou jeho ilustrace spojené s designem, dělal třeba návrhy kostýmů a scény k Janáčkově Lišce Bystroušce - a to byly fakt přenádherné věci.

Co potřebujete k tomu, aby vám šla práce od ruky?
Musím mít uklizený stůl, musím mít cigarety a rozhodně Centropen fixy. Taky používám staré anilinky, které jsem jednou našel, když jsme připravovali instalaci na Designblok ve staré základní škole v Mikulandské ulici. V jednom šuplíku jsem tam na ně narazil a od té doby na ně nedám dopustit. Teď si často říkám, co budu dělat, až mi dojdou, a tak hledám na eBay nějaké starší. Dneska sice Koh-i-noor vyrábí nové, ale ty už mají složení schválené Evropskou unií a vlastně jsou stejné jako obyčejné vodovky. Ty staré, jedovaté, mají nádherné zářivé barvy. To už se dneska nevidí.

Určitě máte doma nějakou krabici plnou vzpomínek a kresbiček z dětství. Co jste si tehdy vlastně kreslil?
Na základní škole mě bavilo kreslit si katastrofy. Třeba že padá socha Svobody nebo že nějaký tyranosaurus útočí na středověký hrad. Vzpomínám si, že jsem s prarodiči jezdil každý rok na hrad Buchlov ve Chřibech. Tam svého času bratři Berchtoldové, z nichž jeden byl významný český botanik a druhý zase uznávaný filantrop. A právě na Buchlově měli tihle bratři sbírku kuriozit, která je tam dodnes. Krom sarkofágu nějakého faraona tam mají třeba prase se dvěma těly naložené v lihu nebo dětské embryo. To jsou věci, které mě jako děcko hrozně fascinovaly. Nebo tam třeba mají portréty člověka ve třech stadiích syfilitidy, která zobrazují postupný rozklad. Tak se prostě stalo, že jsem si ve škole kreslil rozpad obličeje v deseti obrázcích a podobné divnověci. A protože jsem chodil na Waldorfskou školu, kde bylo všechno takový sluníčkový, třídní učitelka si jednou zavolala rodiče, jestli nemají nějaký problém s mojí výchovou, a doporučila mě k dětskému psychologovi. (směje se) Na druhou stranu, na Waldorfskou školu a její vzdělávání souvislostmi nedám dopustit.

Kdy přišel ten zlom, že se z kresbiček pro radost stala práce?
Já si kreslil vždycky. Dlouho to pro mě byla úplně normální věc - jako třeba jídlo nebo dýchání. Vůbec jsem si neuvědomoval, že bych se tím mohl živit. Chtěl jsem být historikem, architektem, ale jelikož mi nikdy nešla matematika, nakonec jsem šel studovat produktový design. Tam jsem začal zjišťovat, že mě to v dílnách nebaví, že mi moc nejdou praktické činnosti, nenaplňuje mě práce na počítači. Pak jsem zkoušel nejrůznější stáže, které byly spojené s grafickým designem. Po škole jsem tedy nastoupil do grafického studia, a ani to mě moc nebavilo. Ale během celé té doby jsem si kreslil. Pak jednoho dne přišel projekt Vyrobeno lesem, který jsem dělal s Michaelou Tomiškovou a Annou Bornovou. Vystavovali jsme ho na Designbloku a tam jsem se vlastně poprvé představil ne jako designér, ale jako ilustrátor. Ozvalo se pár lidí, že chtějí něco nakreslit, a tak jsem si řekl, že to zkusím a budu se ilustrací živit.

Dnes děláte tapety, kelímky, talíře, fresky. Dá se říct, že dokážete asi všechno. Přesto, chtěl po vás někdy nějaký klient něco, co vás překvapilo?
Asi sex. (směje se) Když se podíváte na moji tvorbu, je natolik dětsky infantilní, že u ní asi žádné překvapení nečeká. Talířky, tapety, ilustrace v nějakém časáku, to není nic překvapivého. Kdyby chtěl někdo udělat potisk na auto, taky mě to nepřekvapí. Čeho se ale vždycky děsím, je, když mě lidé oslovují, abych jim navrhl tetování. To mi přijde hrozně osobní. To si pak pokládám otázky, co se stane třeba za dva roky? Bude se mu to ještě líbit? Další věc je, že já tetovat neumím, takže kdo by to dělal? Když o tom ale tak přemýšlím, takový free-hand od Bačáka... (směje se)

Měl už jste taky možnost vymalovat nějaký interiér, třeba strop?
Jedna z takových posledních věcí, které jsem dělal, byl - spolu se studiem Pixl-e - archeopark v Pavlově. Tu stavbu, která se otvírala vloni v květnu, dělal architekt Radko Květ. A na jaře budu mít práci na zámku Pillnitz v Drážďanech. Těším se, jak si to tam kolem Labe projedu na kole.

Scénky, které se objevují ve vaší Chudé sadě, jsou inspirovány vaším dětstvím?
Něco. Třeba hluboký talíř je inspirovaný rybníkem Apollo na jižní Moravě, který miluju. Rodiče a prarodiče mě v něm naučili plavat. U něj je Apollonův chrám, který byl postavený pro šlechtu, a pro mě bylo to místo vždycky magické. Ale zrovna u toho hlubokého talíře jsem na všechny tyhle vznešené věci, jako je ten chrám, zapomněl a nechal jsem tam prostor dětským hrám. Tomu jejich na první pohled sladkému a hrozně roztomilému světu, který je vlastně totální válka. Jako že tam holčička skopává kluka ze žebříku na klouzačku. U mělkého talíře jsem zase zachytil školní pozemek, kde rezonuje šikana a souboje hráběmi. Ostatně taky jsem na školním pozemku dostal do hlavy motykou. Je to inspirované možná dětstvím každého z nás, protože asi všichni jsme si něco podobného prožili. A je to skvělý, protože v dospělosti by všechny tyhle věci skončily žalobou.

Fascinuje vás aristokracie?
Nedá se říct, že mě fascinuje. Je to něco, co respektuji. Aristokracie byla samozřejmě generátorem spousty skvělých věcí, ať už to byla kultura, umění, nebo životní styl. Musím to respektovat, protože díky tomu jsem nevyrůstal někde mezi zemljankami, což je skvělé. Ale neznamená to, že by mě aristokratický svět fascinoval. Sice jsem se vždycky zajímal o zámky a rád chodil na prohlídky hradů, ale dneska mě stejně tak zajímá třeba nějaká vesnická chalupa a to, jak v ní ve své době žili lidé.

Ptal jsem se i proto, že mě zajímá, jak by vypadal váš erb.
Jo tak svůj erb jsem se snažil navrhnout hrozně dlouho a musím si ho ještě promyslet. V minulosti jsem uvažoval o takových nudných věcech jako smrt, dnes by to třeba bylo to dvojité prase naložené v lihu s netopýřími křídly. Nebo netopýr - to zvíře mám fakt rád. (směje se) Ale vážně, symbolika je pro mě hodně důležitá. Erb je vlastně jednoduchý obraz, na kterém jsou třeba jen pruhy, a přitom má za sebou zásadní příběh. To je na heraldice skvělé. A oproti současnému abstraktnímu umění, které je vlastně hodně uvolněné, má heraldika pořád celou řadu zákonů, které se musí přesně dodržovat. Je vlastně vtipné, že třeba heraldika 19. století byla hodně dekadentní záležitost, šlo to od desíti k pěti. Oproti tomu komunisti byli v heraldice úplně dokonalí. Je to vidět na erbech nově vzniklých vesnic a měst. Třeba erb města Havířova je podle mého heraldicky úplně stoprocentní.

Narodil jste se v Brně, vyrůstal v Ostravě. Jak vás ta místa v životě ovlivnila?
Opravdu hodně. Celá naše rodina je z Brna, ale když mi byly dva roky, naši se kvůli práci přestěhovali do Ostravy. Dost tím trpěli, ale nemohli nic dělat. Samozřejmě jsem to tam nesnášel, protože když jsem na prázdniny odjel k prarodičům do Brna, byla to oproti té Ostravě taková idylka. Ale zpětně zjišťuji, že Ostrava je skvělé město a vlastně ji mám hrozně rád. Když se někdo pohoršuje nad Ostravou, vůbec ji nezná. Jasně, je to dělnické město, ale určité jeho části v sobě mají neuvěřitelnou poetiku. A jak mě vždycky bavila historie, zabýval jsem se i tou ostravskou. Ostrava jako město je sice hodně mladá, ale Ostrava jako sídliště člověka má neuvěřitelnou historii. Sídlili tam lovci mamutů. Vlastně to bylo jediné místo ve střední Evropě, kde už paleolitický člověk do ohně nepřikládal dřevo, nýbrž uhlí, což byl unikát.

Jaké to je, když slyšíte, že si někdo dává pivo nebo guláš z Bačáka? Všímám si, že je to už docela zažitý pojem.
Je to hrozně hezký, to slyšet. Taky mě baví sledovat na Instagramu ty fotky, kdy má někdo v talíři z Chudé sady třeba krupičnou kaši. Na druhou stranu, jako malí jsme taky měli talíře, kde byly nějaké ilustrace, a rodiče nám říkali, že se objeví, když to všechno sníme. Ale upřímně, viděl jste za tou ilustrací někdy autora? Beru to tak, že člověk sice vidí nějaký dekor, ale hlavní funkce porcelánu je udržet kaši, aby se nerozlila. Takže je to hezký, ale není to něco, co by pro mě bylo nějak zvlášť důležitý. Daleko důležitější je, když má někdo toho Bačáka na stěně. Když nemá Bačák funkci zadržovače krupičné kaše, ale prostě tam visí, protože se někomu líbí.

Když jsem u té krupičné kaše: neláká vás tvorba pro děti?
O tom přemýšlím pořád. Otázkou je, jestli by to děti vůbec zajímalo. Musím se přiznat, že mé kresby jsou hodně inspirované dětským uvažováním. Mám to hrozně rád. Ale vlastně by mě zajímalo, jestli to ty samotné děti vnímají jako něco, co je pro ně zajímavé. Jestli to není jen snaha dospěláka přiblížit se dětskému světu. Nedávno jsem třeba ilustroval jedno číslo dětského časopisu Raketa, a když jsem pár výtisků včetně toho mého přinesl desetileté dceři mého kamaráda, mnohem víc ji zaujaly výtisky, na kterých jsem nepracoval. Prostě tam vnímala úplně jiné konotace. Nadšeně mi vyprávěla o čísle, které předcházelo tomu mému.

Petr Jansa
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.