Ten moment prozření přišel před dvěma lety. Populární komentátor zdejších rádií a televize Luboš Xaver Veselý se onen večer nesprchoval jako obvykle. Sedl si do vany, aby si dopřál pořádnou koupel. Potíž nastala, když chtěl vanu opustit. Po dlouhém úsilí nakonec vylezl, ale s velkými obtížemi. Došlo mu, že takhle už není možné pokračovat. Zjistil totiž, že má 172 kilogramů. „Člověk se sám sobě opravdu znechutí,“ vzpomíná na tu chvíli dnes, usazen na dřevěné lavici v jedné pražské kavárně. „To byla má hlavní motivace.“ Xaver Veselý se tedy vydal na válečnou výpravu proti tloušťce a za pomoci lékařů zhubl o celých třicet kilo.
I dnes působí značně baculatě. Ručička na váze se mu zastavuje („zhruba“, jak říká) u čísla 156. Nalévá si čaj a na mou otázku, proč už zase přibírá, jen krčí rameny: „Mám to takhle celý život, nahoru, dolů, nahoru, dolů. Neumíte si představit, jak je náročné s tloušťkou bojovat.“
Díky kilům navíc nemá Xaver Veselý v obličeji ani jednu vrásku, přestože mu už bylo čtyřicet. Nicméně vrásky nevrásky moderátor moc dobře ví, že se podle lékařských statistik dožije kvůli těžké nadváze nižšího věku. Nezavírá oči ani před zdravotními potížemi, jež s sebou obezita přináší. Jde třeba o hypertenzi, vysokou hladinu cholesterolu, cukrovku, křečové žíly, rakovinu či artritidu. Byť se zatím podle svých slov cítí dobře a ani lékaři neobjevili závažnější onemocnění.
Po letech střídavých úspěchů a neúspěchů se zdá, že se Xaver Veselý se svou hmotností smířil. „Netvrdím, že chci být – a že budu – tenký jako nitka. Nikdy nebudu to, čemu se říká sex symbol,“ říká. Ostatně ani další známé tváře, jež se dostaly do povědomí veřejnosti díky shazování nadbytečných kil, nejsou ve své snaze závratně úspěšné. Halina Pawlowská, jež kdysi v televizi a na stránkách časopisů propagovala koktejly na hubnutí, vypadá stejně zakulaceně jako v časech, kdy ony nápoje neznala. I slavná americká moderátorka Oprah Winfrey žije v neustálém kolotoči hubnutí a přibírání na váze. Nedávno se nechala vyfotit na obálku svého časopisu O. Ke své současné podobě s nadváhou připojila o pár let starší fotku s tělem o několik kilogramů lehčím. „Kam až jsem to nechala zajít?“ zněl titulek.
I když si obézní lidé často stěžují na diskriminaci a výsměch okolí, Luboš Xaver Veselý, Halina Pawlowská a samozřejmě slavná „paní Oprah“ jsou příkladem toho, že i s nadváhou lze prorazit v showbyznysu. Xaver Veselý například jednu dobu moderoval pořad Prásk! na Nově. I jeho samotného nabídka z komerční televize překvapila: „Říkal jsem, že lidi se přece nechtějí dívat na tlustýho člověka. Jenže asi televizní dramaturgové mají nějaký důvod. Jinak by do pořadu dali samé kopie Leoše Mareše.“ Přestože se pan Veselý snaží svá kila bagatelizovat, občas probleskne i smutnější tón. „Člověk s nadváhou je pořád ve válce sám se sebou a se svým okolím. Krásní lidé mají opravdu jednodušší život.“
V agendě nadváhy jsou slova o jednodušším životě „krásných lidí“ zřejmě na místě. V západní společnosti je krása kromě jiného ztotožňována právě se štíhlostí. Křesťanským ideálem totiž byla odnepaměti askeze, tedy střídmost ve všech aspektech lidského života. Obžerství – a s ním spojená vyšší hmotnost – je jedním ze sedmi hlavních hříchů. Na rozdíl třeba od východních kultur, kde je tloušťka vnímána jako důkaz pevného zdraví, klidu a pohody.
Sizeismus, nový rasismus
Žijeme v době, kdy tlouštíků přibývá. Geneticky totiž v sobě máme zakódovánu chuť na výživné a kaloricky bohaté jídlo, které nám kdysi umožnilo přežít období hladomorů. Lidským snem navíc odjakživa bylo nicnedělání, rozhodně ne běhání nebo krutá honba za potravou. Alespoň to tvrdí Barry Popkin, autor slavné knihy The World Is Fat. Tloušťka dnes také paradoxně postihuje chudé – čokoládová tyčinka a večeře z fast foodu zejména v USA vyjde mnohem levněji než ovoce a zelenina. Vědci též upozorňují na všeobecnou dostupnost kalorických potravin. V 50. letech nepil slazený ovocný džus nikdo, protože zkrátka nebyl k mání. Dnes jsou jich v obchodech desítky druhů.
V Česku je na počátku nového tisíciletí obézních kolem 17 % lidí, třetina trpí nadváhou. Co do obezity jsme na druhém místě v EU, hned za Německem, a křivka navíc stoupá: Jen za pár let od roku 2001 vzrostl počet Čechů s nadváhou o tři procenta. Z nejrůznějších výzkumů přitom vyplývá, že jíme zdravěji než před rokem 1989. Máme v jídelníčku více ovoce, zeleniny i bílého masa. Podle lékařů tak za přibírání na váze nemůže ani tak obžerství, jako spíše další z křesťanského sedmera – lenost. Tloustnou už i dosud štíhlí Asiaté. V Číně má nadváhu celá třetina dospělých. Mekkou obézních lidí jsou bez debat Spojené státy. Předpokládá se, že v roce 2030 bude mít nadváhu celých 86 procent Američanů.
Tlustá depka
Dnešní „ateistická“ společnost se na tlusté lidi dívá stále očima křesťanské morálky. Tlusťoch rovná se hříšný pažravec, jenž by měl urychleně přestat hodovat a válet se v posteli. Silnější lidé tak trpí dvakrát – nejen kvůli vlastním pochybám ohledně toho, že neodpovídají mediálnímu obrazu krásy, ale i kvůli posměškům okolí. „Je to pochopitelné, v médiích jsou nám předkládány štíhlé sportovní idoly, a obézní lidé jsou tak znevýhodněni i na poli partnerském. O obezitě se i více hovoří, a lidé postižení nadváhou se pak cítí v nevýhodě,“ míní endokrinoložka Petra Šrámková z centra Iscare, jež se zabývá chirurgickou léčbou obezity. „Obézní jedinci častěji trpí depresivním onemocněním, úzkostmi, mají vyšší skóre hypochondrie, závislého chování a sníženou sebekontrolu. Mají i nižší sebevědomí a negativní vztah ke své osobě,“ říká lékařka a psycholožka Erika Matějková, která se specializuje na obezitu a poruchy příjmu potravy. „Stigmatizace obezitou se projevuje už od dětství. Již předškolní děti vnímají, že nejsou kvůli své postavě sociálně přijatelné.“
Luboš Xaver Veselý, který je podle svých slov tlustý od narození, si na šikanu ze strany spolužáků nevzpomíná. Hodně sportoval a dokázal prý být vždy součástí „stáda“. „Ale když jsem před dvěma lety hubnul, psala mi spousta lidí. A opravdu prožívali hrůzné věci – jedné ženě například řekl manžel, že si při sexu s ní představuje někoho jiného. To je samozřejmě katastrofa.“ Když si nakonec pan Veselý přece jen vybaví jednu nepříjemnou příhodu, nesouvisí kupodivu s tloušťkou, ale s jeho snahou hubnout. „Na neurologii v nemocnici Na Homolce se mě zeptali, proč jsem přišel, a já jim řekl, že se necítím dobře,“ vzpomíná. „Na to doktor před celou čekárnou opáčil, že při mých kilech není divu.“ Obézní lidé si na lékaře stěžují často; prý k nim přistupují podobně jako ke kuřákům či alkoholikům. Okamžitě je zařadí do škatulky „nezodpovědného hazardéra se zdravím“. A takový „ochránce“ zdravotního stavu mnohdy dokáže napáchat na psychice pacientů nenávratné škody. Přitom se dnes už ví, že při vzniku obezity hraje svou roli i genetika. Lidé s nadváhou mají silnější tělesnou konstituci a také jisté předpoklady k tloustnutí. Za důkaz slouží američtí indiáni, kteří bývají většinou silnější než potomci bílých přistěhovalců: například v Jižní Dakotě je obézních 46 % pětiletých indiánských dětí.
Ve Spojených státech, kde je tlustých nejvíce, se dokonce začalo hovořit o „sizeismu“ (od size = velikost), obdobě rasismu, s nímž se musejí tlustí lidé vyrovnávat. Podle USA Today za posledních deset let vzrostla v USA diskriminace na základě váhy a velikosti o 66 % – setkalo se s ní 45 % žen a 28 % mužů. „Je to pravda, málokdo se bude otevřeně vysmívat někomu bez nohy, ale někomu s nadváhou klidně,“ říká k tomu Luboš Xaver Veselý. Na druhou stranu už ale některým tlouštíkům stoupá sebevědomí a jsou čím dál méně ochotni posměškům naslouchat. Nejen blogeři (asi nejznámější je blog Big Fat Deal, kde obézní lidé otevřeně hovoří o svých pocitech) upozorňují, že i silní jedinci mohou být v kondici a čerpat méně ze zdravotního pojištění.
Hubnutí je byznys
Lidé s nadváhou se paradoxně musejí vypořádávat i s dalším fenoménem. A to s extlouštíky, jimž se podaří snížit váhu o desítky kilogramů a nízkou hmotnost si navíc udržet. Byť jde spíše o výjimky než o pravidlo. V jejich světle pak ti, kdo stejně jako Xaver Veselý střídavě hubnou a tloustnou, vypadají minimálně jako jedinci s nedostatkem vůle.
Vzhledu téměř anorektického se podařilo dosáhnout třeba slavnému návrháři Karlu Lagerfeldovi. Jeho dieta spočívala ve výlučném požívání zeleniny a bílkovin. V roce 2001 se pak díky striktnímu režimu objevil nový muž. Dříve se klaněl tleskajícím divákům na konci módní přehlídky chlapík s pěkným břichem a bradou navíc. Dnes je z něj bytost vyhlížející stejně vyzáble jako ženy předvádějící jeho modely.
Nicméně je třeba dodat, že kromě železné vůle („když mám chuť na sladké, dám si dietní kolu“) pomáhá Lagerfeldovi jeho osobní kuchař a plastický chirurg. Lagerfeld je známý svým odporem k pohybu, který však lidem s nadváhou doporučí každý lékař. „Pokud chcete mít chlapský hrudník, doporučuji plastiku a sprchovat se každý den studenou vodou. Pak se vám dobře vyrýsují prsní svaly,“ píše návrhář ve své knize o dietě z roku 2004.
Přestože jen málokterý válečník s obezitou má dost peněz na svůj osobní kulinářsko-lékařský tým, hubnutí je dnes především byznys. O tom ostatně svědčí i Lagerfeldova kniha. Obdobných příruček či zaručených návodů je nepočítaně. A většina ctí jediné pravidlo: snížit kalorický příjem. Tím se ostatně v první polovině 90. let řídil i autor, který tady asi jako vůbec první přišel s nápadem zbohatnout na „zaručeném návodu“ pro lidi toužící zhubnout. Každý, kdo mu odeslal pár tehdejších stokorun, dostal dopis s jedinou větou: „Nežer.“ Vzteklí zájemci sice tehdy svého poradce hnali k soudu (který prohráli), Luboš Xaver Veselý však už ví, že dodržování této rady zabírá.
Moderátor sice nemá osobního kuchaře, ale během shazování přebytečných kil využívá služeb firmy Nutricare. Každé ráno mu její poslíček přiveze čerstvé jídlo na celý den v pěti přesně odměřených a kaloricky i výživově vyvážených dávkách. Služba stojí zhruba deset tisíc korun měsíčně. Nemusíte si doma připravovat do plastových krabiček svačinky, nemusíte zběsile počítat kalorie a vybírat osmaženou slaninu ze zeleninového salátu v pizzerii. „Můžu to všem doporučit, vždyť i většina preparátů na hubnutí, které stejně nefungují, stojí několik tisíc,“ míní Luboš Xaver Veselý, jenž se vydáním knížky o hubnutí sám do celého byznysu zapojil.
Navíc dostal od firmy Zentiva, jako součást reklamní kampaně, generikum (ekvivalent originálu) známého léku na předpis Meridia. O tomto preparátu vím od jedné své známé z fitnesscentra. Díky Meridii, kterou jí bez problémů předepsala její obvodní lékařka, zhubla celých šest kilogramů. A to přesto, že i před „kúrou“ byla velice štíhlá. „Nemám vůbec na nic chuť,“ pochvaluje si, „vůbec na nic.“ Už tři měsíce jí jen syrovou zeleninu a ráno ovoce. Vypadá, a to díky léku bez jakýchkoli mučivých účinků, zcela perfektně, přestože jí už dávno není třicet. Byť léky typu Meridia, jež předepisují obezitologové svým pacientům, nejsou rozhodně určeny někomu, kdo má váhu zcela v pořádku a chce shodit pár kil čistě kvůli estetice.
Prokletá bageta
To pro Luboše Xavera Veselého se podobné přípravky hodí bez debat. „Vůbec jsem neměl chuť na sladké, a to mám sladké rád. Ten lék vás donutí jíst pravidelně a v malých dávkách,“ vypráví mi o půlroce před dvěma lety, kdy přípravek pravidelně užíval, „musíte být zdravotně v pořádku, aby vám obezitolog lék doporučil. A víte, co se stalo, když jsem ho brát přestal?“ ptá se řečnicky a já vzhledem k jeho současné váze znám předem odpověď. „Byl jsem jako utrženej ze řetězu. Jedl jsem jen a jen sladký.“
Lékaři už však mají přípravky nové generace – lék Orlistat má například na obézní lidi obdobné účinky jako slavný Antabus na alkoholiky. Když sní tlouštík cokoli tučného, musí, zjednodušeně řečeno, okamžitě na záchod, byť ne zvracet. Lék totiž ovlivňuje vstřebávání tuků přímo ve střevě. Xaver Veselý má ovšem ve svých chutích jednu výhodu – nepije alkohol (pivo mu dokonce smrdí) a nemá rád slané chipsy ani arašídy. – „Nějak z nich cítím přepálený tuk.“
Moderátor se v rámci možností snaží i o pohyb – chodí na dlouhé procházky podél Vltavy a dvakrát týdně také na pás do fitka. Vydrží na něm chodit dvacet minut, pak si dá dvě minuty pauzu a následuje dalších dvacet minut. „Hodinu bych chodil jen v nejlepší kondici, mě pak strašně bolí nohy.“ A na mou nepříliš taktní otázku, zda náhodou nezkouší i běhat, odpovídá: „To bych neudýchal.“
Veškeré jeho snahy však bývají čas od času znehodnoceny. „Můj problém je v tom, že jím nepravidelně a nesnídám. Pak si koupím na benzince bagetu nebo mcdonalda do auta. A mcdonalda mám moc rád, chutná mi.“ Po dni naplněném takovým typem potravy samozřejmě přichází večerní hlad a chuť na něco, co rozhodně není rajče a libová šunka. „Jediná pomoc je prostě doma nic nemít. Znám ale lidi, co mají doma salám, lehnou si do postele a ukrajují a ukrajují...“ říká moderátor, na nějž ovšem nedávno nečekaně dolehl zákeřný problém. Přímo u něj v domě otevřeli malé potraviny, kde se dá koupit něco na zub do jedenácti večer. A stačí k tomu jen sejít schody.
***
172 tolik vážil L. X. Veselý, když nemohl vylézt z vany, dnes má 156 kg
Žena proti sádlu
Nepřibývá jen tlouštíků, ale i lidí, kteří se rozhodli život zasvětit boji proti nadváze a proti „kalorickým“ korporacím, jako je McDonald’s nebo Starbucks. Asi nejznámější z bojovníků je Američanka Meme Rothová, jež podává žaloby jako na běžícím pásu a hrdě se nazývá „aktivistkou“ – zažalovala například YMCA, neboť ve sportovním zařízení nabízeli nezdravé potraviny. Změnila základní školu svého syna, když zjistila, že dostal k obědu bagel s tučným mazacím sýrem a chipsy Pringles. Otevřeně kritizovala amerického národního hrdinu Michaela Phelpse za to, že chválil sladké cereálie Frosted Flakes. Vdaným ženám, jež mají tendenci přibírat i kvůli těhotenství více než svobodné, radí, ať si pravidelně zkoušejí svatební šaty, když už se nechtějí vážit. „Žádám Ameriku, aby udělala stejné rozhodnutí jako já,“ opakuje Meme. Nedá se o ní říci, že káže vodu a pije víno. Denně cvičí 45 minut a jí velmi málo, většinou zeleninu, plody moře a bílé maso. „Den, kdy bych přestala cvičit a hlídat si stravu, by byl soudným dnem mé postavy,“ řekla v lednovém vydání US Elle. Přijde vám to fanatické? Meme Rothová vytahuje fotku své matky i babičky, žen z kategorie obézních, jež jsou k vidění převážně právě v USA. Její tlustí příbuzní jsou důkazem, že genetickou výbavu lze popřít. Byť, mohl by někdo dodat, za cenu věčného odříkání. 86% Američanů bude za dvacet let trpět nadváhou
Lék Orlistat má například na obézní lidi obdobné účinky jako slavný Antabus na alkoholiky. Když sní tlouštík cokoli tučného, musí, zjednodušeně řečeno, okamžitě na záchod. ”
