Měl pocit, že už nemá co říct. Před třemi lety oznámil konec kariéry a netajil se vlastní bezradností. Zpěvák a textař Richard Müller se přesto vrací s albem Už.
Na nové desce nechtěl být v textech příliš osobní, měl dojem, že by to nikoho nezajímalo. V hlavním předpokladu se tedy Richard Müller plete – snad žádný popový zpěvák bývalé federace nevystavěl tak silnou kolekci sólových nahrávek právě na pocitu, že mluví o sobě a jen za sebe.
Od singlového hitu Nespoznaný z Bratislavské lyry v roce 1984 až k nečekanému návratu po šestadvaceti letech většinou úspěšné kariéry. Na startu stál sympatický brýlatý čahoun, tajemný interpret v čele moderně znějící popové kapely. Vědělo Podobné akustické kousky naskládal na sólovou desku Bezvetrie (2000) jeho bývalý spoluhráč, kytarista Andrej Šeban. Hluboce osobní nahrávka ve srovnání s Müllerovými deskami té doby sice poněkud zapadla, co do upřímnosti a nevyhýbavosti v textech je pro současného Müllera nedosažitelnou metou. Co není, však při troše štěstí a cílevědomosti časem ještě může být. Dokazují to poslední dvě z písní, které album Už uzavírají.
Pocta Jaru Filipovi v písni Za horúca atmosférou dokládá současné Müllerovo hledačské rozpoložení netrpící vlažností. A kdyby někdo natočil film podle surrealistické novely Jana Weisse Spáč ve zvěrokruhu (1937), najde v poslední skladbě Müllerova nového alba ideální titulní píseň. Hrdina knihy vždy „přichází k sobě“ po dlouhém spánku trvajícím celé roční období. Nic lepšího než šťastné znovuprocitnutí z pomezí snu a skutečnosti zpátky do plné bdělosti by se originálnímu šansowww. niérovi nemohlo přihodit.
se, že je synem slavného slovenského herce. Díky otevřenosti, k níž patří i silně autobiografické textařství, se toho tuší dost o nemoci, která ho přiměla s kariérou málem definitivně skončit, podrobnosti o Müllerově soukromém životě a „skandálech“ se donesly přes řeku Moravu díky slovenskému bulváru.
Zpíval o svých předsevzetích („už mě neuvidíte nahého“), rozchodu s vydavatelstvím („umění odejdi a teď money“). Na novém albu Už ale zůstává letos devětačtyřicetiletý Richard Müller podobně „nepoznaný“ jako ve své první úspěšné skladbě. Jakkoli současný, nápaditý a působivý zvuk mají nové Müllerovy skladby, přesto se při jejich poslechu nedá ubránit vzpomínce na píseň, kterou nahrál Müllerův otec pro památný televizní seriál: „Kdybys tak náhodou, měl pocit, že jsi sám…“
Po rozpadu kapely Banket se Müller vydal na sólovou dráhu výtečným albem Neuč vtáka lietať z roku 1992. Nejšťastnější období přišlo o pár let později díky spolupráci s „náhradním otcem“ a blízkým přítelem, klávesistou a skladatelem Jarem Filipem. Dalším Müllerovým „sparring partnerem“ stejné váhové kategorie byl vynikající kytarista a skladatel Andrej Šeban. Dokazují to alba z poloviny 90. let a hity jako Cigaretka na dva ťahy nebo Milovanie v daždi. Oba byli zároveň členy Müllerovy fenomenální doprovodné kapely. Jenomže Filip poměrně záhy zemřel a Šeban se stáhl do ústraní. Po jejich odchodu Müller jen těžko hledal stejně vyzrálé a osobité partnery do hry, jakkoliv dobře mu na tělo padly například písničky Hapky a Horáčka. Maniodepresivní psychóza, o které Müller otevřeně mluví v rozhovorech, je pouze jednou stránkou zpěvákova „vyhoření“ – podstatnější je hledání, kam se v samotě své vyčnívající osobitosti dál vrtnout.
Od té doby se Müller zmítal mezi dvěma krajnostmi – album Monogamný vzťah z roku 2004 bylo natolik intimní, až měl posluchač nepatřičný pocit, že čte soukromé vzkazy tehdejší partnerce Ivě Bittové, jakkoliv šťastné bylo její vystupování na Müllerových koncertech. Deska natočená v USA měla zároveň učinit dojem velkými jmény, která se na nich podílela – ani účast slavného bubeníka Omara Hakima ale na soudnější fanoušky nemohla zapůsobit jinak než coby epizoda ve zpěvákově bezradném hledání.
Zatím zůstává „nepoznaný“ Na albu Už se tedy Müller vrací domů, s novou kapelou, k níž patří například nápaditý a osvědčený skladatel Slavo Solovic. Není to chyba kapely, že větší část Müllerova comebacku prošumí jako v éteru všudypřítomný, snadno omyvatelný pop. V textech se kdysi nezaměnitelný Müller prozatím nedává příliš poznat. Zůstává „nepoznaný“. Že nenávidí ticho a mají ho rády žáby a hadi? To je ovšem málo kontaktní spojení se šansoniérem Müllerova formátu. Co mu chybí, je slyšet z křehké písně Čiara.
