Reaguji na článek Romana Krištofa, který se zamýšlel nad Multi-kulti na český způsob (LN 27. 10.). Celá debata má totiž dle mého názoru mnoho sporných bodů. Proč se v souvislosti s multikulturalismem mluví např. automaticky o Romech, když jsou neodmyslitelnou součástí středoevropského prostoru? Pak můžeme spolu s autorem knihy Cejch Zdeňkem Šmídem položit otázku, jak dlouho musí člověk někde bydlet, aby byl vnímán jako „našinec“. Třicet let, padesát let, nebo jak dlouho? A kdo rozhodne o tom, že už sem dotyční patří?Pod pojmy multikulturalismus a integrace se v akademickém diskurzu většinou hovoří spíše o imigraci, nikoli o usazené skupině místních obyvatel (rozuměj Romů), proto se přidržím této linie a dovolím si několik připomínek. Neoddiskutovatelnou součástí integrace je schopnost imigrantů vypořádat se s jazykem země, do které přišli, jenže v České republice to není tak jednoduché. Jaké reálné možnosti a podporu mají čeští imigranti pro to, aby se jazyk naučili? Odpověď je snadná. Žádnou. Žádné imigrační kurzy češtiny, jako běží v Německu, žádné kurzy zaměřené na seznámení s reáliemi nového prostředí, jako v Nizozemsku. Nic. Lépe řečeno nic, co by bylo organizováno státní správou. Nestátní organizace se snaží, ale jejich činnost samozřejmě nemůže a nemá suplovat zodpovědnost státu.
Bezplatná školní docházka by k úspěšné integraci jistě mohla přispět, kdyby školy permanentně nenarážely na problém českého jazyka. Děti cizinců sice přijmout musí a také to dělají, prostředky na to, aby je mohly naučit česky, však nemají. Tedy pokud se na škole nevyskytne osvícený altruista, který je ochoten investovat svůj volný čas a energii do psaní grantů na ministerstvo školství. A opět stejná otázka – proč by kantoři měli suplovat to, co přísluší státní správě? Integrace by přece neměla být závislá na altruismu jednotlivců!Dobrá, chtělo by se říct, to je detail, který státní správa může řešit. To si už mnoho let myslím také. Jenže: po několika letech se tato témata dostala do agendy ministerstva školství a byla konečně ustavena skupina, která se má dlouhodobě zabývat inkluzí (takzvaný Národní akční plán inkluzivního vzdělávání, NAPIV). V novinách jsem se dočetla, že podle ministra nemá tato skupina agendu, a pak přišla zpráva, že odbor, který NAPIV řídil, je bez vedení, a navíc personálně de facto rozprášen. A tak místo toho diskutujeme o multikulturalismu. Chtělo by se říct – mlácení prázdné slámy… Jak to bude vypadat za dvacet let, se můžeme podívat k našim západním sousedům. A pak budeme říkat, že multikulturalismus selhal. Dovoluji si dopředu klást otázku, o jakémže multikulturalismu to tu mluvíme.
A ještě jedna poznámka na téma integrace. Psycholog z Queens University J. W. Berry tvrdí, že integrace je výslednicí odpovědí na dvě otázky: jak důležité jsou pro člověka jeho vlastní kulturní kořeny a jak je v kontaktu s těmi, kteří jsou kulturně odlišní. Podle jeho teorie a výzkumů je integrovaný ten, kdo si udrží obojí. V opačném případě se jedná o segregaci. Jenže to vše platí za jednoho předpokladu, a totiž že se podle stejného vzorce chovají i ti, mezi které se dotyční mají integrovat. Pokud majorita není ochotna udělat stejné kroky, nemá cenu zde mluvit ani o integraci.
A tak na závěr položím provokativní otázku. Kdo z nás má mezi svými příbuznými, kolegy, přáteli... ty, kteří by se měli dle proběhlé debaty integrovat? Pokud takové nemáme, je dobré zamyslet se nad tím, co multikulturalismem a integrací skutečně myslíme a co jsme pro obojí ochotni udělat.
***
Multikulturalismus a Romové!? A proč? Vždyť jsou neodmyslitelnou součástí středoevropského prostoru!
O autorovi| Dana Moree, vysokoškolská pedagožka, místopředsedkyně Institutu Pontes
