* V jednom rozhovoru jste označil Ladislava Trojáka za svého hokejového otce. Proč?
Já byl tehdy hodně mladý kluk, osmnáctiletý benjamínek. Ladislav si chodil k mému tátovi pro maso a ten mu říkal: Ládíku, dej pozor na toho mýho kluka.
* Měl vás tedy na povel. Poslouchal jste ho?
To víte, že ano.
* Jaký vůbec byl?
Vynikající člověk. Čestný, přímý, nesnášel lži a nepravdy.
* A hokejista?
Obyčejně hrával na pravém křídle. Předváděl jednoduchý a poctivý hokej, skvěle bránil.
* I s ním jste se vydali v listopadu 1948 na onen osudný zájezd. Proč jste pak v Paříži přemlouval Pokorného, aby si s vámi vyměnil místo?
Chtěl jsem vidět music hall Folies Bergere. Míla byl o rok starší a byl mi vcelku podobný, Paříž už znal. Proto jsem chtěl, abychom si vyměnili pasy a letěl místo mě v první skupině a já abych měl volnou neděli v Paříži. Neměli jsme totiž čas ani nakoupit dárky.
* Jak to?
Hráli jsme totiž v sobotu večer zápas a počítali, že všichni odletíme do Londýna v pondělí. V neděli ráno nás ale vzbudili a řekli, že jsou potíže s letenkami, a že musíme odletět už odpoledne. Tak jsme aspoň rychle sedli do autobusu a jeli na krátkou prohlídku Paříže. Pak jsme už vyrazili na letiště.
* A tam vznikl problém, že?
Ano, zjistilo se, že čtyři hráči nemají anglická víza. Ti tedy museli zůstat v Paříži s tím, že jim je pan Ekrt z našeho velvyslanectví zajistí v pondělí. Navíc už při odletu z Prahy vznikl jiný problém, protože místo náhradního gólmana Zdeňka Jarkovského a obránce Zdeňka Švarce letěl nějaký tehdejší československý ministr na zasedání UNESCO. Oba hráči tedy za námi přiletěli až později, takže v Paříži zůstalo celkem šest hokejistů.
* A vy?
My jsme ráno v pondělí jeli v Londýně na trénink a čekali na zbytek výpravy. Ale viděli jsme, že panuje velká mlha. Nebylo pořádně vidět ani z našeho autobusu, který nás vezl z hotelu na trénink. Dva vedoucí výpravy odjeli na letiště čekat na tu šestici, měli je přivézt rychle na stadion.
* Jenže zápas začal bez nich...
Nastoupili jsme tedy jen v osmi hráčích. Po první třetině začal ale soupeř taky hrát v osmi, což nám přišlo divné. Nakonec jsme vyhráli 5:3. Potom přijel jeden ten Angličan ke mně a místo blahopřání mi projevil upřímnou soustrast. Jenže já o ničem neslyšel.
* Vy jste ještě nic netušili?
Ne. Až on mi povídá: Ty jsi neslyšel, že v amplionu hlásili, že letadlo s vašimi hokejisty asi spadlo? Proto jsme my stáhli sestavu také jenom na osm hráčů.
* Co následovalo potom?
Bylo to hrozné. Celou noc jsme proseděli v hotelu a čekali na nějaké zprávy. Třetí den jsme místo pokračování turné po Anglii odletěli do Prahy. V letadle jsme ještě nad La Manchem koukali z okýnek, zda něco nezahlédneme...
* V Praze na vás prý nikdo nečekal...
Oni tam totiž nic netušili. Já jsem věděl, že Trojákovi bydlí v Praze 5 v Radlické ulici. Tak jsem se tam vypravil. Musel jsem jeho manželku a dcerku informovat, že se jim táta už nikdy nevrátí. Byla to jedna z nejhorších chvil v mém životě.
