Sociálněkritická tematika má v italské kinematografii významnou tradici. Snímek Zvítězit (Vincere) se do této linie vřazuje jako syrově realistické drama o patologické osobnosti, jejíž perverzitu moc ještě prohlubuje. Líčí takřka neznámá fakta ze života mladého socialisty Benita Mussoliniho, který na počátku 20. století působil jako šéfredaktor Avanti v Tridentu a udržoval milostný vztah s Rakušankou Idou Dalserovou, z něhož se narodil syn. Mussolini po válce bývalou milenku i syna zavrhl, a jelikož se Dalserová dožadovala svých práv, zavřel ji do blázince, kde před válkou zemřela. Stejný osud čekal i syna, který po pobytu v internátní škole působil jako radiotelegrafista v La Spezii, ale rovněž byl internován v blázinci, kde zemřel v 27 letech. Film se logicky vřazuje do tvorby režiséra Marca Bellocchia, který natočil velmi sugestivní snímek, výtvarně stylizovaný do ponuré, depresivní atmosféry; kamera v první třetině filmu rafinovaně zachází s tmou a stínem. Kontrast mezi privátním osudem, který se hroutí v konfrontaci s fašistickým aparátem, je pro režii zdrojem obrazově silných momentů. Tím spíš, že se mohla opřít o dva výborné herce: Giovannu Mezzogiorno a Filippa Timiho, který hraje dvojroli diktátora i jeho syna, což je zvlášť působivé. Sicílie, dramatická země Film Baaria, který natočil Giusseppe Tornatore, doprovází pověst nákladného velkofilmu. Tím jistě je, ale zároveň mu nechybí místy až komorní atmosféra, v níž se prolínají téměř naturalistické scény se snovými pasážemi. Odtud se také odvíjí zvláštní groteskní ladění, ke kterému vybízí svérázný temperament Sicilanů. Tornatore svým způsobem kráčí ve šlépějích Felliniho, má podobný smysl pro bizarní humor. Baaria je starobylý fénický název sicilského městečka Bagheria, ostatně ve filmu se pro větší autenticitu mluví sicilským nářečím a i v Itálii jej bylo třeba nadabovat do spisovné italštiny. Zvláštností je i to, že repliku městečka z počátku 20. století filmaři postavili v Tunisu, ve skutečné Bagherii se točily scény až od 60. let. Tornatore ale především filmem složil hold svému rodišti – Sicílii. Možná že jiný tvůrce by sentiment až patos, na který je tu zaděláno už jímavou hudbou Ennia Morriconeho, nezvládl, ale Tornatore si tohle riziko ohlídal. A hudba, ta je vždycky pro jeho filmy důležitá, sám říká, že si sama řekne o styl celého díla. A tak je tomu i s Baarií.
Režisérovi se však podařilo to podstatné – vypráví příběh tří generací jedné rodiny ve městě poblíž Palerma v rozmezí od 30. do 90. let minulého století a zároveň dokázal na tomto „lokálním“ půdorysu postihnout politický i společenský vývoj země a vtisknout svému filmu i nadčasový rozměr, jakousi univerzálnost výpovědi o lidském životě na pozadí dějin. Od chudoby a feudálních poměrů přes fašismus, válku, poválečný komunismus, zemědělské reformy, mafii – Sicílie je země ve stálém pohybu, dramatická ze své podstaty a také země šťastných lidí, kteří svá neštěstí umí nést. Hlavní hrdina Peppino, dítě třicátých let, je od mládí členem komunistické strany, ovšem italský politický boj Tornatore líčí v souladu v obecnou představou jako zábavnou operetu, v níž není nouze o rozbité hlavy a komické vášně, ale tenhle blázinec k diktatuře naštěstí nedospěje, jedna zkušenost, zdá se, stačila.
