Podívejte se, vždycky jsem žil… Ne, prakticky jsem se narodil v kufru.“ Píše se rok 1961 a Gaston Louis Vuitton provází svým domem v Asnieres-sur-Seine francouzské reportéry. Jejich zájem je jediný – kufr. Televize však nezavítala – jak by se dalo čekat – do dílen značky Louis Vuitton na dohled od Gastonova domu, postaveného ve stylu art deco. Soustředila se na Gastonovu sbírku starožitných zavazadel. Některá z nich mimochodem může šťastný návštěvník domu v Asnieres obdivovat i dnes.
Počátkem 60. let Gaston Louis Vuitton předal řízení firmy svým třem synům. Kvůli zhoršujícímu se zdraví již také necestoval jako v 50. letech a zdržoval se převážně v domě, kde se také narodil. Nicméně měl před sebou ještě devět let života a za sebou kromě kariéry úspěšného byznysmena také impozantní sbírku.
  |
Kufry začal sbírat na počátku nového století a za 60 let jich podle svých slov nashromáždil neuvěřitelných 175. „Neznám nikoho, kdo by měl sbírku kufrů jako já. Víte, ono to zabírá celkem dost místa,“ řekl francouzským televizním reportérům se svým typickým suchým humorem. Nicméně soustředil se nejen na velká zavazadla, ale též na schránky nejrůznějších druhů. Těch vlastnil kolem stovky – na holení, na parfémy, na hračky či na svaté ostatky. „Krabičky existují na všechno,“ pronesl lakonicky.
Nejstarším klenotem jeho kolekce byl dřevěný kufr ze 14. století. Nejkrásněji zdobené kufry podle Gastona pocházejí z doby vlády Ludvíka XIII. a mladého Ludvíka XIV. (tedy první polovina 17. století). Nicméně Gaston vlastnil například i americké železné kufry z období občanské války, tedy z doby kolem roku 1860. „Tyhle kufry vážily bez věcí 50 kilogramů. To pokládám za vcelku alarmující,“ řekl v televizním rozhovoru muž, jenž se výrobou kufrů proslavil a který měl ve sbírce i jeden z prvních kufrů vyrobených kolem roku 1860 jeho dědečkem a zakladatelem firmy Louisem Vuittonem. „Výrobci kufrů byli vždycky lidé se špatným charakterem – toho jste si asi povšimli i umě. A co se nezměnilo – vždycky jsme byli nezávislí,“ dodal Gaston Louis Vuitton.
Kuriozity
Gastonovou sbírkou se nyní zabývá výpravná publikace „Cabinet of Wonders. Gaston Louis Vuitton Collection“, již vydalo nakladatelství Thames & Hudson. Velmi podrobně mapuje nejen Gastonovu neuvěřitelnou kolekci kufrů (některé z nich kupoval i kvůli technickým řešením a nechával je – když neměly pro jeho sbírku cenu – rozebrat, aby jeho mistři pečlivě zdokumentovali konstrukci), ale též další předměty sběratelské vášně vnuka zakladatele značky LV.
Nejpadělanější značka v Česku? Žlutí Mimoni předběhli i Louise Vuittona |
Tak například z roku 1925 pochází první zmínka o Gastonově kolekci afrického domorodého umění, vždyť už od svého dětství byl fascinován francouzským kolonialismem. Kromě obsáhlé kolekce domorodých masek z Gabonu, západní Afriky, ale i Oceánie a Papuy – Nové Guiney měl též zbraně, které během 30. let 20. století několikrát vystavil.
Ve sbírce nechyběly ani předměty denního užití, flakonky či kartáče, typografické doklady jako letáky a reklamy či monogramy (vždyť co jiného mělo fascinovat muže, jehož firma se monogramem proslavila po celém světě?). Měl i krásnou sbírku 6000 bibliofilií. Byl též zaujat Japonskem – u příležitosti návštěvy císaře Hirohita v Paříži v roce 1921 dokonce nechal u svého domu v Asnieres zbudovat japonskou zahradu i akvárium s krokodýly. „Nepočítali jsme ale s jejich smradem,“ řekl bez okolků Gaston. Sbíral též takzvané cuby, zdobené části rukojetí japonských mečů. Ve sbírce byly i hračky, jež mimochodem velmi úspěšně navrhovala a prodávala v butiku značky na Champs-Élysées Gastonova manželka Renée a které pomohly značce přežít světovou ekonomickou krizi.
V Čechovi zajisté vzbudí národní hrdost, že v teoretických statích knihy Cabinet of Wonders. Gaston Louis Vuitton Collection je Gastonova sbírka kuriozit několikrát dávána do souvislosti s císařem Rudolfem II. a jeho Wunderkammer na Hradčanech – císař však měl na rozdíl od Gastona poněkud excentričtější vkus, a tak v jeho kameře nechyběly mluvicí sochy (mechanismus byl uváděn do pohybu vodou), hodiny, šaty víly nebo roh jednorožce.
Sbírky kuriozit vznikaly v Evropě od renesance přes baroko až po moderní dobu. První vědecká publikace o těchto sbírkách na pomezí umění, vědy a řemesel vznikla sice už v době, kdy svou sbírku zakládal Gaston Louis Vuitton, skutečný vědecký zájem je ale relativně nedávný – datuje se do 80. let dvacátého století. „Nikdy se nenudím, vždycky se něčím zabavím, i kdyby to měla být stupnice na výškoměru,“ řekl Gaston Louis Vuitton v prosinci 1950.
Chůva
Když se v roce 1821 narodil Louis Vuitton, málokoho by v té době napadlo, že jeho velmi úspěšná budoucnost bude spočívat v – kufrech. Když přišel v roce 1883 na svět jeho vnuk Gaston, nikdo pravděpodobně nezapochyboval, že jednou půjde ve stopách dědečka, který svou stejnojmennou značku na výrobu zavazadel založil v roce 1854. Kvůli snadné dostupnosti železnice i řeky se přesunul z Paříže právě do Asnieres. Gastonova citovaná slova, že se narodil „v kufru“, nejsou tak daleko od pravdy – přišel na svět v domě, který postavil jeho otec Georges s manželkou Joséphine a jenž ležel jen pár set metrů od dílen firmy.
Gaston se narodil ve stejném roce jako Coco Chanel. Když mu bylo šest let, Paříž získala jednu ze svých slavných dominant – Eiffelovu věž. A když mu bylo dvacet, vzlétlo první letadlo (mimochodem, o šest let později si nechal patentovat lehké zavazadlo určené právě do letadel, nového dopravního prostředku).
Jméno po dědečkovi – Louis – získal Gaston při křtu a jméno zakladatele firmy pak dostávali chlapci narození do rodiny Vuitton pravidelně. Gaston sám celé jméno nikdy nepoužíval, na smlouvy se podepisoval jen iniciálami G. L. V., v soukromé korespondenci pak většinou jako Gaston Vuitton nebo Gaston Hellevé (ve francouzštině se vyslovuje stejně jako zkratka LV).
Zlehčujete prostituci, zlobí se Francouzky na reklamu Louis Vuitton |
V době Gastonova narození byl jeho otec Georges odpovědný za obchod se zavazadly na rue Scribe, dědeček, jenž zemřel v roce 1892, vedl dílny v Asnieres. „Byl to dobrý muž, ale velmi striktní,“ vzpomínal Gaston na zakladatele značky, s níž spjal svou budoucnost. Mimochodem, v obchodě na rue Scribe pracovalo pět asistentů a jeden z nich nesl příjmení Moynat. To se sice neproslavilo tak jako Vuitton, nicméně dodnes stejnojmenná značka vyrábí zavazadla i kabelky a spadá též do skupiny LVMH.
V obchodě vypomáhala i Gastonova matka, která s sebou z Asnieres do Paříže denně brala malého Gastona. Zde jej pak předala chůvě, která s ním měla jezdit po Tuilerijských zahradách, aby se děcko nadýchalo čerstvého vzduchu. Jenže místo toho chůva nastoupila do omnibusu a směřovala za svým milencem na náměstí Republiky. „Lístek na střechu byl levnější – taky to tam pěkně foukalo. A já jsemměl jako malý jednu bronchitidu za druhou, nikdo nevěděl proč. Z toho důvodu jsem dnes slabý na plíce,“ rozkryl později Gaston důvod své nemoci, kvůli níž nemusel během první světové války na frontu.
Kvůli častým kašlům malý Gaston příliš nepobýval ani ve škole. „Nikdy jsem neskládal žádnou zkoušku, proto jsem ani z žádné nepropadl,“ napsal se svým typickým humorem. Místo školy na něj měla velký vliv jeho matka, která v něm vzbudila zájem o historii a také o cestování. Právě ona věnovala synovi jeho první sbírku – sbírku cizokrajných známek.
Gaston vyrostl do úctyhodné výšky 1,93 metru. Školu, kam stejně docházel více než sporadicky, opustil už ve čtrnácti letech a po osmi letech v obchodě na rue Scribe (podle lékaře mohl pracovat za jediného předpokladu, když bude u otevřeného okna) byl schopen převzít rodinný byznys. V roce 1906 se také oženil se svou láskou z dětství Renée a začali společně žít ve třicetitisícovém Asnieres. V roce 1907 se jim narodil Andrée, 1911 Henry-Louis.
Během první světové války Gaston pracoval jako fotograf u francouzského letectva v ateliéru v Chalais-Meudon. A byl také jediným z pěti dětí Georgese a Joséphiny, kdo první světovou válku přežil a mohl se vrátit domů do Asnieres. Bylo mu 36 let a byl zdecimovaný španělskou chřipkou, která řádila po Evropě. „Jsem Gaston L. Vuitton, narozený v Asnieres-sur-Seine 30. ledna 1883, se 7 dětmi (6 přeživších),“ charakterizoval sám sebe v jednom dopise. Vášeň
Na rozdíl od dědečka a otce Gaston a jeho mladší bratři, dvojčata Jean a Pierre, nikdy nebyli omezováni ve svých zájmech a aktivitách. Chlapci měli relativní svobodu, odrážející prosperitu jejich rodinné firmy. Jean a Pierre během svých životů tíhli k motorismu, sestavili tři helikoptéry, letadlo a několik automobilů. Jejich starší bratr tuto technickou zálibu nesdílel, zajímal se o knihy a umění. „Musím přiznat, že otec byl samozřejmě pyšný na můj úspěch v byznyse, ale ne vždy sdílel mé nadšení pro aktivity mimo byznys, které pokládal za nepodstatné,“ řekl později Gaston.
Gastonovy početné „aktivity mimo byznys“ vykrystalizovaly ve tři obory: sbírání knih, zahradničení a fotografii. Ta poslední ho provázela po celý život. „Fotografování mi v životě velmi pomohlo: abyste mohl pořídit dobrou fotografii, musíte se zaměřit na svůj objekt a studovat ho, vyfotit co nejlépe a pak fotografii vyvolat. To všechno jsem dělal sám,“ pronesl Gaston.
Za svůj život pořídil tisíce fotografií – fotil hlavně (co jiného) kufry, krajiny, architekturu nebo sochy (dokonce dostal svolení fotit sochy v Louvru). Gastonův vnuk Patrick Louis Vuitton později vzpomínal, jak dědeček ve svém pozdním věku vášnivě fotografoval veškerý hmyz, který k nelibosti ostatních obyvatel pronikl okny do jejich domu v Asnieres. Zálibu pro velkoformátové fotografie přírody (zahrad) zdědil po Gastonovi také jeho syn Claude-Louis, jenž v 60. letech fotil safari.
Gaston se díky fotografii začal zajímat o architekturu. Byl to právě on, kdo navrhoval výlohy obchodu na rue Scribe a také velkolepějšího butiku na Champs-Élysées, jenž na dobových fotografiích připomíná něco mezi pánským salonem a knihovnou. Před první světovou válkou navštěvoval také umělecké salony a výstavy, o což se dosud členové rodiny nezajímali. Ve 20. letech pak zavedl pravidelnou spolupráci mezi umělci a značkou, kde se více projevil jeho smysl pro art deco a africké umění. Ve spolupráci s designéry také navrhl několik lahviček na parfémy. Právě sem se datují umělecké spolupráce značky Louis Vuitton, které ji tak proslavily v novém tisíciletí. Mezi válkami pro značku navrhovalo sedmnáct umělců, mezi nimi například prominentní autor art deca Jean Dunand. Od roku 1909 byl Gaston také členem vedení Musée des arts décoratifs, kde navrhoval uspořádat soutěž mezi studenty o design kartáčů a lahviček.
Byznys
Gaston Vuitton samozřejmě nebyl živ ani ze zahradničení, fotografování, malování akvarelů, čímž se také zabýval, nebo ze své sbírky. V první řadě řídil firmu. V jednom z dopisů zmínil „Pravidla ředitele“, jež jdou bez problémů aplikovat i dnes: – Nespekulujte.
– Neptejte se na cenu zboží předtím, než poznáte jeho kvalitu.
– Nezabývejte se detaily. Nikdy nedělejte nic sám, pokud máte někoho, kdo to může udělat za vás.
– A hlavně všechno kontrolujte.
Budoucí ředitel nastoupil do firmy pět let po smrti dědečka, v roce 1897. Bylo to mimochodem ve stejném roce, kdy jeho otec Georges začal na kufry využívat nový typ plátna, jež se stalo symbolem celé značky a je jím dodnes. „Plátno LV“ s monogramem si nechal Georges patentovat v lednu 1897.
Bylo to z toho důvodu, že Georges toužil prorazit na americkém trhu, a samozřejmě nechtěl, aby šlo nové plátno lehce zkopírovat – jako se to dělo v případě plátna předchozího, kostičkového vzoru Damier. A mladý Gaston byl nejen u vývoje „plátna LV“, ale sledoval i nový způsob jeho připevňování na kostru kufrů a účastnil se též všech právnických procesů. „Lidé stále preferovali Damier nebo původní pruhované plátno. Nebyl to okamžitý úspěch. Stále jsme akceptovali tyto objednávky, ale můj otec z pozice síly z nového plátna neustoupil,“ vzpomínal Gaston Vuitton.
V roce 1898 se mladý Gaston začal kvůli americkému trhu učit angličtinu, přestože měl podle svých slov už od školních let fobii z jazyků. V tomto roce také přišla objednávka od newyorského dealera na 36 kufrů. Úspěch na americkém trhu byl na dosah. A Američani se tak vedle bohatých Rusů, Turků a Egypťanů zařadili mezi zákazníky značky.
O čtyři roky později bylo plátno s monogramem vylepšeno – bylo trvanlivější, ale i o dost dražší. A snadno rozpoznatelné kufry LV se staly nezbytným doplňkem bohatých dam. Nicméně už v roce 1905 se objevily první kopie plátna, které bylo paradoxně vyvinuto, aby nešlo zkopírovat, a následovaly soudní procesy proti „malle genre Vuitton“, tedy kufrům ve stylu Vuitton. Soudní pře se táhly po celý Gastonův život.
V roce 1907 se Gaston stal společníkem svého otce, jenž zemřel až roku 1936, a firma expandovala nejen do ciziny, ale také ve Francii se svými butiky v Nice a Lille. V roce 1912 otevřela největší obchod se zavazadly té doby na světě na Champs-Élysées. Nejen během první světové války, ale i v meziválečných letech bylo obtížné sehnat dost zaměstnanců (značka jich měla jednu dobu celou stovku) a firma měla stálé problémy s dodáváním zakázek.
Butik na Champs-Élysées byl zařízen ve stylu cestovní kanceláře a zahraniční klienti zde mohli nakoupit lístky na vlak, mapy, knihy, cizí tisk nebo vstupenky na oblíbená představení. Ve 30. leký tech – i z důvodu ekonomické krize – se v obchodě začaly prodávat již zmíněné hračky, které byly velmi úspěšným artiklem. Kromě nich měla firma ve svém portfoliu na 600 nejrůznějších modelů pro umění cestovat. A právě na Champs-Élysées také začaly speciální objednávky jako na pouzdro na petrolejovou lampu či na kufr prostý veškerých log. Speciální objednávky má dnes u značky na starosti právě Patrick Louis Vuitton, Gastonův vnuk, jenž je na jednom z archivních snímků zachycen, jak coby malý kluk popotahuje z dědečkovy dýmky. Gaston samozřejmě dýmky nejen kouřil, ale také sbíral.
S ekonomickou krizí pak klesl počet zaměstnanců téměř na polovinu. Nicméně to nejhorší mělo přijít až s druhou světovou válkou, do níž Francie spolu s Velkou Británií vstoupila 3. září 1939. Gaston absolutně nepočítal s tím, že by Francie mohla být poražena Německem, a nebyl tak ani připraven na úprk z okupovaného území na jih, kde byl zřízen vichistic režim. Dokonce mu během jízdy autem došel benzin. Během války žil v Nice, později se vrátil do rodného Asnieres, kde doufal, že všechno jednou skončí.
Po válce se pak musel vypořádat s upadající lokací Champs-Élysées – v roce 1953 se z bulváru přesunul na avenue Marceau (dnes slavný butik na Champs-Élysées byl otevřen až v roce 2005) a začal postupně předávat řízení firmy svým třem synům. V 50. letech spolu s manželkou hodně cestoval, nicméně kvůli chátrajícímu zdraví se stále častěji zdržovat v Asnieres, kde pořádal nedělní obědy pro své děti a 16 vnoučat. Muž, který se nikdy nenudil, zemřel 18. března 1970.
Dnes patří firma, kterou založil Gastonův dědeček, k nejhodnotnějším značkám světa. Když se kdysi Gastona ptali, co je jeho největším motorem, odpověděl (a odpověděl by tak určitě i dnes): „Vášeň. Jen ta dokáže přinést uspokojení: nikdo nedokáže popsat radost z úlovku na bleších trzích.“
