Český kreslíř a scenárista Jiří Grus si 18. září dojede do italské Monzy pro cenu Slowcomics Award za nejlepší fanzin; vyhrál jeho autorský seriál Voleman. Ocenění netřeba přeceňovat (je to první ročník), ale stále spíše neduživou tuzemskou komiksovou scénu může trochu povzbudit. Umělecký vývoj Jiřího Gruse je pro ni navíc v mnohém příznačný.
Začalo to v roce 1999, kdy tehdy jednadvacetiletý začínající výtvarník (absolvent Výtvarné školy Václava Hollara a čerstvý student klasické malby na AVU) zvítězil v kreslířské soutěži pořádané časopisem Crew: na scénář akční povídky Zemřít znamená nežít nakreslil dynamický, bizarně obludnými i pitvornými postavami zabydlený komiks, který z převážně nadšeneckých pokusů jasně vyčníval.
Časopis Crew tehdy zažíval nejlepší časy. Devadesátá léta byla ve znamení marných pokusů přivést do Česka SpiderMana, Conana a jiné hrdiny zahraničních komiksových hitů (uchytil se jen francouzský Asterix, kterého Češi znali z časopisu Sedmička pionýrů ze sedmdesátých let), oživit slávu Káji Saudka a obecně vynahradit zdánlivě vyhládlému publiku desetiletí komiksového půstu. Ukázalo se však, že Češi o komiks zase tolik nestojí, rozhodně ne v takové míře, aby na tom někdo vydělal. Pak ovšem přišli tři publicisté – Jiří Pavlovský, Štěpán Kopřiva a Petr Litoš – kteří se nezdržovali komiksovou klasikou jako jejich čeští předchůdci a ve svém časopise Crew začali otiskovat aktuální postmoderní mainstream pro odrostlejší (ale zase ne úplně dospělé) čtenáře: příběhy tak bezostyšně brutální, až jsou komické. Brzy s tím slavili velký úspěch, jakkoliv ani to na zbohatnutí nebylo; alespoň však na přežití.
Jiří Grus se do jejich ediční politiky hodil ideálně. Na rozdíl od ostatních českých kreslířů suverénně zvládal realistickou kresbu lidských postav, jimž navíc uměl vtisknout ty „správně hustý“ grimasy. Ve spolupráci převážně se scenáristou Štěpánem Kopřivou vytvořil několik drsně černohumorných povídek (nejlepší byla divoká osmistránková přestřelka Princip nepravděpodobnosti v roce 2002, kterou publikoval i věhlasný americký komiksový časopis Heavy Metal), publicisté a fanoušci jásali a těšili se na slibnou budoucnost. Ta vyvrcholila v roce 2006 albem Nitro těžkne glycerínem, krutou (a pro značnou část mužského komiksového publika neodolatelně zábavnou) sci-fiřezničinou, v jejíž finální scéně se hlavy od těla oddělují po desítkách. Provedeno suverénní, místy až hyperrealistickou kresbou, která zároveň nepostrádala ironii. Následoval na české poměry značný zahraniční úspěch: album vyšlo ve Španělsku, Itálii a Nizozemsku. Jenže pak to Gruse přestalo bavit.
Humorná řezničina „Asi jsem tou dobou už konečně vyrostl z puberty,“ komentuje to dnes Jiří Grus s tím, že chtěl dělat autorské věci a v nich se více soustředit na každodenní život. Výsledkem byl podivuhodný komiks o partnerském soužití Voleman. Do osudů mírně zmateného a mírně výstředního mladíka Volemana, který městem (odehrává se to v Praze 7) pobíhá v trenýrkách a s paličkou na maso za pasem místo meče nebo koltu, a jeho milé Marie však čas od času zasahují postavy či jevy, které jako by sem přicházely z Grusových starších komiksů, případně z Červeného vigvamu Lynchova Městečka Twin Peaks.
Komunální historky Grus kombinuje s fantaskními vsuvkami, fyziognomické i psychologické portréty protivných sousedů s bojem o záchranu kosmické rovnováhy v alternativním časoprostoru. Dál zůstává hravý, jen rozmanitějšími směry než předtím, kdy šlo hlavně o to, vyhrotit drsný humor dynamickou kresbou a šokujícími scénami. Postavě tajemného bzučícího souseda nakreslí tvář Rudolfa Hrušínského ve stylizaci filmu Spalovač mrtvol a v Marii pozná jeho přítelkyni každý, kdo Gruse potká na některém komiksovém festivalu; zda pro další postavy nevyužil přátel a sousedů, vědí asi jen v Trutnově, kde Grus žije.
Protože si Volemana začal vydávat sám (dva poslední díly již získaly podporu ministerstva kultury a čtvrtého se ujalo nakladatelství Labyrint), od precizního kolorování ustoupil k levnější černobílé kresbě. Na působivosti mu to však neubralo, naopak jako by se víc soustředil na rázovité typy lidských obličejů a jejich unikátní mimiku. Přinejmenším když se snaží: poslední díl, který vyšel letos v březnu, se ve srovnání s těmi staršími zdá být odbytější, ale je pravda, že tu Grus rozpoutal velkolepou finální akci plnou křiku, hádek a rvaček a na studii obličejů tu vskutku není mnoho času.
Jiří Grus v uplynulém desetiletí urazil nepříliš obvyklou cestu od největší naděje českého komiksu a vyhlíženého nástupce Káji Saudka (Grus přiznává, že stejně jako u mnoha jiných českých tvůrců byl Saudek jeho prvním a hlavním vzorem) po momentálně nejúspěšnějšího člena domácí komiksové alternativy. Mainstream přišel o tvůrce, který mohl český komiks přinejmenším po technické stránce pozdvihnout na světovou úroveň, alternativa získala svébytná díla do již tak docela bohatého seznamu, který se navíc utěšeně rozrůstá (letos zejména rozsáhlá trilogie romských osudů Vojtěcha Maška O přibjehi a první díl ze snad rozsáhlejší práce Petra Korunky Radiator a Recyklator).
Oním mainstreamem neboli středním proudem máme na mysli ten typ komiksové produkce, který „nezatěžuje“ čtenáře komplikovaným způsobem vyprávění, hůře čitelnou kresbou (to je případ zejména Maška) a nejasně vyznívajícími příběhy. V českém prostředí tento typ komiksu v podstatě neexistuje, nebudeme-li za něj považovat stále dětinštější a podbízivější Čtyřlístek či populární politickou satiru Zelený Raoul Štěpána Mareše. Trilogii Alois Nebel, která by k tomu snad měla nejblíže, zase z mainstreamu vylučuje „tvrdé jádro“ komiksových fandů, které ji (neprávem) považuje za příliš „intelektuálskou“ a mediálně přeceněnou. Zároveň se nabízí otázka, zda vůbec čeští čtenáři nějaký ten střední proud chtějí, když mají k dispozici jeho početné a různorodé projevy z Ameriky a v menší míře i z Evropy.
Je to podobné dilema, jaké si kladou čeští filmaři: má smysl pokoušet se vyrovnat Americe s jejími rozpočty a armádou schopných autorů a řemeslníků? Není smysluplnější vytvářet cosi, co s oním mezinárodním rychlíkem nebude závodit? Navíc ani prodeje těch světově nejúspěšnějších komiksů nejsou u nás nikterak závratné, naopak se dobře prodává třeba velmi svérázný Švéd Max Andersson či Peršanka Marjane Satrapiová. Uživit se tím nedá, jak ostatně nad dílčími úspěchy své „pubertální“ produkce podotýká Jiří Grus.
Grusovo aktuální ocenění v Itálii k tomu samo o sobě žádnou uspokojivou odpověď neposkytne. Leda že by bylo následováno dalšími, třebas podobně neokázalými úspěchy. Dosavadní mírný věhlas Rudišova a Švejdíkova Aloise Nebela u našich sousedů může povzbudit filmová adaptace, která se pomalu blíží k dokončení, šance v cizině by díky originálnímu scénáři mohla mít i série Monstrkabaret Freda Brunolda Vojtěcha Maška a Džiana Babana. Ve středu byl pokřtěn sborník současných komiksových autorů Generace Nula navazující na loňskou stejnojmennou výstavu. Koncem října se blíží tradiční vrchol komiksové sezony, pražský Komiks!fest s několika ohlášenými novinkami. Děje se toho hodně, ale žádné pohodlné zábavné čtení se od současné české komiksové tvorby čekat nedá.
***
KNIHA TÝDNE
Voleman 1–4 Jiří Grus Vydala Adéla Tlachačová v edici Korea Studio, Mladé Buky – Praha 2007–10
Komunální historky Grus kombinuje s fantaskními vsuvkami, fyziognomické i psychologické portréty protivných sousedů s bojem o záchranu kosmické rovnováhy. Dál zůstává hravý, jen jinými směry než vyhrotit drsný humor dynamickou kresbou i šokujícími scénami.
Jiří Grus v uplynulém desetiletí urazil nepříliš obvyklou cestu od největší naděje českého komiksu a vyhlíženého nástupce Káji Saudka po momentálně nejúspěšnějšího člena domácí komiksové alternativy. Mainstream přišel o tvůrce, který mohl český komiks pozdvihnout na světovou úroveň.
O autorovi| Pavel Mandys, publicista
