12. června 2017 15:30 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Muzeální Lohengrin a Figarka jako thriller v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Richard Wagner - Lohengrin. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Richard Wagner - Lohengrin. | foto: Národní divadlo - Patrik Borecký, Hana Smejkalová

67. operní panorama – týden od 6. do 11. června 2017: Premiéra bayreuthského Lohengrina v pražském Národním divadle a reader’s digest z Mozartovy Figarovy v provedení společnosti Run OpeRun. Inspirace nabízejí operní a vokální produkce na dny příští.

Prázdný třesk dřevěných mečů naštěstí překryla hudba

Pražské Národní divadlo uvedlo 8. června premiéru Lohengrina Richarda Wagnera v hudebním nastudování mladého německého dirigenta Constantina Trinkse. I když byla pro režii získána současná umělecká ředitelka Bayreuthského festivalu Katharina Wagner, pravnučka skladatele a zastánkyně provokativního, kontroverzně přijímaného inscenačního stylu, hraje se padesát let stará rekonstrukce bayreuthského nastudování jejího otce Wolfganga Wagnera.

Richard Wagner (1813-1883) Lohengrina, romantickou operu o třech dějstvích, komponoval na vlastní libreto, synopsi napsal při pobytu v Mariánských Lázních v létě 1845, dokončil ho v roce 1847, premiéru měl ve Výmaru v roce 1850, v českých zemích byl poprvé uveden ve Stavovském divadle v roce 1856 (dirigoval František Škroup). V Pražském Národním divadle je Lohengrin nejčastěji uváděná Wagnerova opera, před tímto novým devátým nastudováním se od roku 1885 uskutečnilo 297 představení.

Wagner v Lohengrinovi, v šesté z jeho třinácti dokončených oper, pokračuje za svým pojetím hudebního dramatu jako syntézy všech umění. Propojuje zde legendu o rytířích, strážcích svatého Grálu, kteří jsou připraveni bojovat proti zlu a nespravedlnosti, s pohádkovým motivem labutího prince. Vyjádřil v něm také autobiografické téma muže, který se vymyká lidskému řádu, ale zároveň touží po obyčejné lidské lásce - ovšem klade si podmínky pro jím vyvolené smrtelnice, což nutně ústí do tragédie.

Podoba nového pražského nastudování Lohengrina prošla protichůdnými peripetiemi. Katharina Wagner měla původně připravit vlastní inscenaci. Je tak poněkud nepochopitelné, proč předložila koncepci svými technickými nároky na jevišti historické budovy nerealizovatelnou. Jako východisko z nouze bylo rozhodnuto replikovat režijní a výtvarnou koncepci Wolfganga Wagnera z Bayreutských slavností v roce 1967, o které se Katharina Wagner vyjádřila, že není projevem jejích uměleckých názorů (a podle informací z ND nevyčkala v Praze ani na druhou premiéru). Wolfgang Wagner (1919-2010), syn Winifried, důvěrné přítelkyně Adolfa Hitlera, společně se svým bratrem Wielandem obnovil Bayreuthské slavnosti po válečné přestávce v roce 1951 a stál v čele festivalu až do roku 2008 a otevřel ho novým osobnostem včetně např. Patrice Chéreaua s jeho „Prstenem století“, Harryho Kupfera, Clause Gutha, Christopha Marthalera. Vedle nich byly Wolfgangovy vlastní režie považovány za konzervativní a řemeslné. To platí i pro Lohengrina - nebyl ani ve své době nijak „přelomový“ nebo pozoruhodný. V divadelní praxi jistě najdeme řadu inscenací, které se udržely na repertoáru i desítky let a jejich divácká obliba trvá dodnes – bayreuthský Lohengrin z roku 1967 ale takovou podnětnou inscenací nebyl a není jí ani dnešní pražská replika.

Praha je tak prvním místem, kam byla některá inscenace Wagnerovy opery takto kompletně přenesena mimo Bayreuth. Protože se nedochovala technická dokumentace pro výrobu scény, vyšel autor adaptace Marc Löhrer z klavírních výtahů asistenta nebo inscenátorů a sólistů, dobových fotografií, vzpomínek pamětníků a dalších dokumentů tak, aby adaptace pro prostorově zcela odlišné Národní divadlo byla co nejvěrnější, včetně kostýmů, pro které místo původní kůže Thomas Kaiser použil současné materiály. Porovnání umožňuje výstava fotografií obou produkcí na piazzettě ND.

Příběh tajemného rytíře s labutí se odehrává v 10. století v době Jindřicha Ptáčníka, který je jednou z postav opery. Tomu odpovídá i scéna Wolfganga Wagnera a kostýmy Thomase Kaisera vycházející z románského stylu s obloukem stěn a schodů, které se klenou mezi portály za obřadně pomalého kráčení a sošného stání sboru a sólistů. Scéna, která se utápí v šeru, je prakticky bez dekorací s výjimkou manželské ložnice, která poněkud bizarně působí jako orientální pavilon (postavený však nedbale s vychýleným sloupem). Lohengrin na labuti nepřijede přímo – ta je zobrazena s roztaženými křídly na zadním horizontu s vyzařujícími paprsky. V Praze (s neúměrně dlouhými přestávkami, které však nemají onu typicky bayreuthskou společenskou funkci) „oprášili“ inscenaci, ve které prázdný třesk dřevěných mečů v souboji Lohengrina s Telramundem bohužel jen podtrhuje zastaralou kašírovanost tohoto muzeálního artefaktu.

Hudebně ovšem vznikla v kontextu standardu Národního divadla nadprůměrná inscenace. Hlavní podíl na tom má zejména v dynamice a frázích vypracované hudební nastudování Constantina Trinkse, který prokázal svou zevrubnou znalost Wagnerova díla také plastickou artikulací hlavních „příznačných“ motivů. Od předehry, která otevírá operu stříbřitě zářivými mysticky chvějivými flažolety houslí, dosahoval účinných gradací, aniž orchestr svou zvukovou masou překrýval sólisty.

Dalším pozitivem inscenace je výkon obou sborů Národního divadla a Státní opery pod vedením Pavla Vaňka a Adolfa Melichara, třebaže rozmístění zpěváků někdy vedlo k menší stmelenosti hlasů.

Richard Wagner - Lohengrin.


V roli Lohengrina při premiéře vystoupil německý tenorista Stefan Vinke. I když platí za mezinárodně uznávaného wagnerovského specialistu, v Praze se svým jednotvárným zpěvem, který působil jako na hranici jeho možností, vymykal nejen propracovanému hudebnímu nastudování Constantina Trinkse, ale také intonaci, která se bortila zejména v části scény odjezdu, kdy stál zády v zadní části jeviště a orchestr hrál v pianissimu. Škoda – dělat Lohengrina bez hlavní postavy je neřešitelný úkol.

Při premiéře se naopak zaskvěla Eliška Weissová. Jako Ortruda svým barevným temným hlasem pro intriky a zlá pohanská kouzla přesvědčivě ovládla inscenaci i nebohou Elsu. Ta v podání Dany Burešové rovněž zaslouží uznání pro přesvědčivé vyjádření křehké a zranitelné ženy. A nebylo to kvůli ní, že s Lohengrinem nevytvořili pár „vysněného“ prince a zamilované ženy – Vinke svou odtažitostí způsobil, jako by mezi nimi stála neviditelná přepážka. Další obětí Ortudy je její manžel Telramund, který v podání islandského barytonisty Olafura Sigurdarsona předvedl člověka manipulovaného silnou ženou, hnaného do zoufalství nad ztrátou cti a do zkázy. V roli krále Heinricha se uplatnil Jiří Sulženko, který podal jeden ze svých nejlepších výkonů.

Wolfgang Wagner usiloval po válce o očištění Bayreuthu od nepříjemného nacistického odéru „svatyně sekty nového náboženství“ a navrácení odkazu geniálního skladatele jeho výlučnému postavení ve vývoji opery. I když se zdá, že v dnešní době režijních výstřelků a schválností přicházejí retro-inscenace do módy, muzeální návrat padesát let staré inscenace Lohengrina takový záměr vlastně popřelo. Díky však za hudební provedení.

Richard Wagner: Lohengrin

Hudební nastudování Constantin Trinks, režijní koncepce a scéna Wolfgang Wagner, režie obnoveného nastudování Katharina Wagner, kostýmy Thomas Kaiser, adaptace scénografie a světelný design Marc Löhrer, sbormistři Pavel Vaněk a Adolf Melichar. Osoby a obsazení: Král Heinrich - Jiří Sulženko, Lohengrin - Stefan Vinke, Elsa von Brabant - Dana Burešová, Friedrich von Telramund - Olafur Sigurdarson, Ortruda - Eliška Weissová, Královský hlasatel - Jiří Brückler, První brabantský šlechtic - Vladimír Doležal, Druhý brabantský šlechtic - Vít Šantora, Třetí brabantský šlechtic - Lukáš Bařák,

Čtvrtý brabantský šlechtic - Ladislav Mlejnek. Sbor Národního divadla a Státní opery, orchestr Národního divadla. Premiéra 8. června 2017.

Hodnocení: 75 %

Figarka jako detektivka s pozdním rozuzlením

Operní spolek Run OpeRun provedl za podpory a záštity pražské HAMU, Nadace život umělce, Státního fondu kultury a Italského kulturního institutu v sále Venuše ve Švehlovce 2. června 2017 premiéru mozartovského projektu Thriller Figarova svatba. Recenze je psaná z druhé premiéry 4. června.

Run OpeRun se postupně vytvořil v roce 2015 kolem studentky operní režie na HAMU Veroniky Loulové, kdy svoje nadšení pro operu propojili studenti, absolventi i profesionálové, aby přiblížili operu hlavně mladému publiku. Jak se píše v programu, snaží se operu dávat do kontextu dnešních „cool“ multimediálních scénických zážitků, které dokáží strhnout a překvapit: „Run OpeRun se stal operním undergroundem, který buduje novou cestu pro českou operní scénu a její publikum.“ Že opera může přilákat publikum, které tento žánr běžně nevyhledává, si ověřili v září 2016, kdy realizovali open air představení Kouzelné flétny pod názvem Mozart na Stalinovi na místě bývalého Stalinova pomníku v Praze na Letné.

Mozart komponoval Figarovu svatba na libreto Lorenza da Ponteho podle druhého dílu figarovsko-almavivovské trilogie Pierra-Augustina Caron de Beaumarchais Bláznivý den, aneb Figarova svatba. Činoherní komedie měla pařížskou premiéru, odkládanou kvůli neochotě cenzury pustit na jeviště v podstatě revoluční téma, v roce 1784, Mozartova operní verze pak o dva roky později ve Vídni.

V předrevoluční Paříži vyvolalo téma kritiky výsad šlechty (včetně „práva první noci“) vedle pozornosti cenzury i nadšený ohlas publika, které ještě netušilo potoky krve, které snahy o „zrovnoprávnění“ služebnictva a panstva brzy přinesou. Z perspektivy dnešního pohledu na Francouzskou revoluci Figarova svatba jistě skýtá možnosti nové interpretace „dobového kontextu“ vzniku opery, které jsou ale využívány jen zřídka – a Figarka je většinou vnímána jen jako „neškodná“ společenská komedie a „zábava“.

Režisérka Loulová se pokusila téma následného vraždění připomenout alespoň „thrillerem“ v názvu inscenace, který můžeme přeložit z angličtiny jako detektivku, napínavou vzrušující hru nebo dobrodružný příběh – jakkoliv revoluce se zvrtla v naprostý „horor“. Čím je použití „thrilleru“ v názvu podle režisérky oprávněno, se dozvíme jako u správně detektivky až na konci, v tomto případě bohužel až po konci, takže nepředbíhejme.

Figarova svatba jako Thriller. Inscenace.


Figarova svatba se původně odehrává na hraběcím zámku v okolí Sevilly někdy v 18. století. Podle kostýmů (Filip Jakab a Judita Mejstříková) se dalo usuzovat, že z dobového určení inscenátoři jen volně vyšli. Kostýmy měly jen u některých postav náznaky rokokové módy v kombinaci se současnou (tenisky), na scéně se objevují i dvě mobilní polopropustná „zrcadla“ z tmavého plexiskla za nimiž nezřetelné postavy, vypadaly jako exponáty naložené v lihu. Rekvizity byly soudobé – křeslo, plechový kýbl, kovová nemocniční postel, psací stůl, cigarety, plastové pistolky, baterky, punčocháče... Jeviště – snad jako nebezpečný zakázaný prostor – je od hlediště odděleno nízkým plůtkem z ostnatého drátu.

První tři jednání se z hlediska prostorové dispozice Švehlovky odehrávají „opačně“ – snad kvůli trojím dveřím se inscenátoři rozhodli „jeviště“ umístit na opačný konec sálu. Komorní orchestr s kvintetem smyčců a kvartetem dechových nástrojů pod vedením dirigenta Lukáše Kánského byl situován podél jedné strany. Výhod to ovšem mnoho nevyneslo, zejména proto, že sólisté nepřizpůsobili své hlasy bezprostřední blízkosti diváků a hřímali v malém prostoru sálu Venuše ve Švehlovce jako na velkém jevišti. A špatná koordinace orchestru a sólistů co chvíli hrozila, že se hudebně představení rozpadne. Za cenu dlouhé přestávky byl pak sál na poslední jednání „otočen“ tak, že se hrálo na jevišti.

Inscenace, jakkoli jako „reader‘s digest“ árií s minimem recitativů (v italštině s českými titulky), plyne podle tradičního schématu, do kterého režisérka hrne kde co: třeba když Figaro v milostném roztoužení stáhne Zuzaně punčocháče, které zůstanou pohozeny na podlaze. Zmocní se jich pak Marcellina, která je zlomyslně dá do zásuvky hraběcího psacího stolu, kde je pak najde hraběnka, už tak usoužená zálety hraběte. Některé akce patrně mají naznačit zneklidňující příběhy, odehrávající se „za“ vlastním dějem, které občas vyvřou napovrch. Tak Figaro „drsně“ v improvizované mučírně s chutí před Hrabětem týrá Cherubína, kterého žárlivecky podezřívá z pletek se Zuzanou – mučení Cherubína si užívá i hrabě Almaviva, který ho nesnáší kvůli jeho příliš důvěrnému vztahu k jeho manželce. Figaro nakonec vrazí Cherubínovi do pusy plastovou pistoli. Cherubín přijede k Hraběnce za zvuku motorky a nezvyklý je jeho „coming out“ nebo „travesty“ kalhotkové role na druhou, kdy v důvěrné chvíli s Hraběnkou odstrojí chlapecký převlek odmotá bandáž z prsou a začne se s ní miliskovat v posteli, ve které těsně předtím idylicky leželi Hrabě, Hraběnka a jejich roztomilá dceruška.

Bylo sympatické, že se do studentské „party“ přidal v roli Hraběte Vladimír Chmelo, ostřílený zkušeností z Metropolitní opery. Velmi dobře se uplatnila půvabná a mrštná Soňa Godarská jako Zuzana. Měla poněkud frivolní bílé dvoudílné šatky, které odhalovaly nahé břicho, což by si jako komorná jistě nemohla dovolit – ale zde to působilo svěže a dráždivě. A mezi ostatními „spolužáky“ nejlépe odvedla hereckou část role, nadaná spontánním komediálním talentem. Oproti tradičnímu pojetí role byla drzejší a prohnanější, Hraběte sváděla docela „natvrdo“. Hraběnku, trápící se manželovými zálety, přesvědčivě ztvárnila Eliška Gattringerová. Jan Hnyk jako Figaro dával především na odiv svůj hlasový fond, na scéně se pohyboval značně toporně. Také ostatní se snažili, seč mohli.

Richard Wagner - Lohengrin.
Richard Wagner - Lohengrin.

Mozartovo finálové rozuzlení se odehraje v noční zahradě, kde má Zuzana, převlečená do hraběnčiných šatů, dostaveníčko s Hrabětem, čímž rozzuří žárlivého Figara, který z úkrytu přihlíží. Pravá Hraběnka, přestrojená naopak za Zuzanu, se nechá poznat a při záletech přistižený Hrabě prosí na kolenou za odpuštění. Namísto smírného konce režisérka zvolila závěr, kdy všechny postavy, vyzbrojené pistolkami a blikajícími baterkami, na sebe v kruhu výhružně míří. V naprosté tmě se pak ozvou dva výstřely, někdo zasténá...

Kdyby zde komedie skončila, mohlo to ještě být docela vtipné. Po výstřelech následovala standardní „děkovačka“ a publikum se začalo rozcházet. Jenže v tu chvíli se režisérka rozhodla příběh „dovyprávět“. Zaskočené odcházející publikum z nahrávky slyšelo vysvětlování protagonistů, kdo, koho a z jakého důvodu měl motiv zavraždit. Jako pointa – bohužel pozdě.

Staří divadelní profíci dobře vědí, že i děkovačka je umění – může zachránit špatné nebo poškodit jinak dobrou inscenaci. Zde bohužel platí to druhé.

Jakkoliv má učitel hudby Basilio na obličeji namalovanou masku klauna (že by v narážce na jejich vlastní učitele hudby?), je evidentní, že účinkující mají talent a procházejí pěveckým školením – ještě se ale musí naučit své hlasy ovládat tak, aby podali své party v koordinaci s dirigentem a orchestrem a dokázali postihnout i styl interpretovaného díla.

Run OperRun rozhodně není první ani jediná, kdo u nás přichází s konceptem alternativní experimentální opery – dlouhodoběji působí Opera Diversa, Ensemble Damian, Opera Povera, bienále New Opera Days Ostrava). Do českého prostoru operní „underground“, kterému se tehdy říkalo postmoderna, vnesli už v roce 1989 Daniel Dvořák a Jiří Nekvasil svou Operou Furore s mottem „Opera, která nebrzdí“. V tomto všem srovnání je Run OperRun zatím hodně krotká a nevýbojná. Lze ji přivítat spíše jako možnost „otrkávání“ s operou pro začínající umělce. Opera je „run“ na dlouhou trať.

Wolfgang Amadeus Mozart: Thriller Figarova svatba

Run OpeRun. Dirigent Lukáš Klánský, režie Veronika Loulová, scéna Marek Špitálský, kostýmy Filip Jakab a Judita Mejstříková, choreografie Adam Eduard Orszulik, dramaturgie Pavel Klusák. Figaro – Jan Hnyk, Susanna – Soňa Godarská, Hrabě – Vladimír Chmelo, Hraběnka – Eliška Gattringerová, Cherubino – Kateřina Oplová, Marcellina – Jana Prouzová, Bartolo – Jan Janda, Basilio – Vladimír Doležal, Barbarina – Annemari Krčková, Don Curzio - Ahmad Hedar. Venuše ve Švehlovce, premiéra 2. června 2017, recenzováno představení 4. června 2017.

Hodnocení 60 %

Inspirace na dny příští

Společný česko-německý koncert dětských operních sborů v Praze a v Mnichově. Hans Krása: Brundibár, G. Puccini: Messa di Gloria. Účinkují Dětská opera Praha, Dětský sbor Bavorské státní opery, Mládežnický orchestr Bavorského státního orchestru Attacca. Pořádá Národní divadlo Praha, Bavorská státní opera Mnichov, Rotary Club Prag Bohemia. Koncert je součástí projektu Česko-německé kulturní jaro 2017. Stavovské divadlo, pondělí 12. června 2017 19:00 h.

Adriano Banchieri: La Barca di Venezia per Padova. Madrigalová komedie. V rámci XI. abonentního cyklu Ensemble Inégal 2017. Gabriela Eibenová – soprán, Lenka Cafourková – soprán, Martin Ptáček – alt, Virgil Hartinger – tenor, Marián Krejčík – bas, Petr Wagner - viola da gamba, Jan Čižmář – teorba, Adam Viktora – cembalo. Praha, zahrada Velkopřevorského paláce, Lázeňská 2 , středa 14. června 2017 20:00 h.

Gioacchino Rossini: Lazebník sevillský!!! České přebásnění Jaromír Nohavica, autor mluvených dialogů Ondřej Havelka. Hudební nastudování Marko Ivanović, režie Ondřej Havelka, scéna Martin Černý, videoprojekce Otakar Mlčoch, kostýmy Eva Kotková, pohybová spolupráce Jiří BILBO Reidinger, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Eva Mikulášková. Osoby a obsazení: Hrabě Almaviva - Ondřej Koplík / Martin Šrejma, Bartolo - Marek Gurbaľ / Miloš Horák, Rosina - Veronika Holbová / Jana Horáková Levicová, Figaro, lazebník - Jiří Hájek / Svatopluk Sem, Basilio, učitel hudby - Martin Gurbaľ / František Zahradníček a další. Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava, Divadlo Antonína Dvořáka, premiéra čtvrtek 15. června 2017 18:30 h.

Antonín Dvořák: Te Deum op. 103, Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 9 d moll op. 125 s „Ódou na radost“. Dirigent Pietari Inkinen. Lise Lindstrom soprán, Jana Hrochová alt, Jaroslav Březina tenor, Jiří Brückler baryton, Pavel Švingr bas. Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Houston Symphony Chorus. Středa a čtvrtek 14. a 15. června 2017, Smetanova síň Obecního domu 19:30 h.

Smetanova Litomyšl:

- Houston Symphony Chorus - černošské spirituály, Leonard Bernstein: Missa Brevis, Wolfgang Amadeus Mozart: Mše C dur Korunovační, Antonín Dvořák: Te Deum. Sbormistryně Betsy Cook Weber. Komorní filharmonie Pardubice, dirigent Marek Štilec. Piaristický chrámu Nalezení sv. Kříže sobota 17. června 15:00 h.

- Návštěva ve Vídeňské státní opeře. Na programu galakoncertu árie, dueta, terzetta i písně W. A. Mozarta, G. Rossiniho, G. Donizettiho, L. Delibese, J. Offenbacha a F. Lehára. Valentina Nafornita (soprán), Rachel Frenkel (mezzosoprán) a Adam Plachetka (baryton), PKF – Prague Philharmonia. Dirigent Guillermo García Calvo. Zámecké nádvoří, sobota 17. června 20:00 h.

- Poznaňská filharmonie - Wojciech Kilar: Krzesany, symfonická báseň, Henryk M. Górecki: Totus Tuus, pro smíšený sbor a cappella, Karol Szymanowski: Stabat Mater, pro soprán, alt, baryton, smíšený sbor a orchestr, Howard Shore Pán prstenů, výběr z hudby k filmové trilogii. Aleksandra Kubas-Kruk (soprán), Agnieszka Rehlis (mezzosoprán), Robert Gierlach (bas), Český filharmonický sbor Brno, sbormistr Petr Fiala. Dirigent Marek Pijarowski a Petr Fiala (Górecki). Zámecké nádvoří, neděle 18. června 2017 19:30 h.

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni. Adam Plachetka (Don Giovanni), R. Wiegold (Komtur), K. Kněžíková, J. Šrejma Kačírková, L. Cafourková Ďuricová a další. Orchestr Czech Baroque Ensemble diriguje R. Válek. Televizní režie J. Kořínek (160 min). Záznam z Hudebního festivalu Znojmo. ČT art, pondělí 12. června 20:20 h.

Aleš Březina: Zítra se bude... Operní zpracování soudního procesu s Miladou Horákovou. Účinkují: S. Červená, J. Mikušek, Kühnův dětský sbor a Canti di Praga. Hraje PurPur, dirigent M. Ivanović. Režie záznamu J. Hřebejk. Záznam z Divadlo Kolowrat, (65 min), ČT art středa 14. června 21:40 h.

Verdi (6/7) Seriál It. (1982). Zpracování životních osudů slavného skladatele (90 min). Hrají R. Pickup, G. Albertini, O. Antonutti, C. Fracciová. ČT art, čtvrtek 15. června 20:20 h (7. díl čtvrtek 22. června 2017 20:20 h.).

Wolfgang Amadeus Mozart: Únos ze serailu. Přímý přenos zpěvohry o třech dějstvích z milánského Teatro alla Scala u příležitosti 20. výročí úmrtí legendárního italského režiséra Giorgio Strehlera. Účinkují: L. Ruitenová, S. Devieilheová, M. Peter, M. Schmitt, T. Kehrer, C. Obonya a další. Sbor a orchestr milánské Scaly řídí Z. Mehta (160min). ČT art, pondělí 19. června 20:00 h.

Franco Faccio: Hamlet. Opera o čtyřech dějstvích podle hry Williama Shakespeara na libreto Arriga Boita. Osoby a obsazení: Hamlet (Pavel Černoch), Claudio (Claudio Sgura), Laerte (Paul Schweinester), Ofelia (Iulia Maria Dan), Gertrude (Dshamilja Kaiser) a Duch krále (Gianluca Buratto). Zpívá Pražský filharmonický sbor, hrají Vídeňští symfonikové, řídí Paolo Carignani. Záznam představení z festivalu v Bregenz z 20. 7. 2016. Připravil a uvádí Jindřich Bálek. Český rozhlas Vltava, sobota 17. června 2017 20:00 h.

Helena Havlíková, operní kritička
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz