Čtvrtek 25. dubna 2024, svátek má Marek
130 let

Lidovky.cz

Můžeme mít Pohodu na místě zmaru?

Česko

STŘEDOEVROPSKÉ OKNO

Sobota, tři hodiny odpoledne. Na trenčínské letiště svítí slunce, festival Bažant Pohoda je v plném proudu. Vtom hudba na všech pódiích ztichne. Na to hlavní přichází Slovenský komorní orchestr Bohdana Warchala a začíná hrát Vivaldiho Čtyři roční doby. Jsou věnovány těm, kteří tu nejsou: Davidovi Hornému, který se v roce 2006 smrtelně zranil při demontáži pódia, a Martinu Kašákovi a Nikolce Knapové, kteří přišli o život přesně před rokem při pádu stanu.

Jedeme dál Organizátoři Pohody dlouho přemýšleli, zda má festival pokračovat. Je možné se radovat a být v pohodě, když tu tři lidé přišli o život? Michal Kaščák a jeho kolegové se rozhodli jít dál, přestože na tyto otázky nenašli definitivní odpovědi. Dnes už se dá říci, že se rozhodli správně. Čtrnáctý ročník Pohody byl euforicky krásný a zároveň plný smutku a naděje.

„Tohle je nejlepší festival a tečka,“ řekl Fergus O’Farrell, zpěvák irských Interference. Nevadilo mu ani to, že rampa, po níž se měl na invalidním vozíku dostat na pódium, byla příliš strmá, takže jsme ho museli vynášet po schodech. „Je tu nádherná atmosféra, výborná hudba a lidé jsou na sebe milí,“ trval na svém. Podobně jsme to prožívali mnozí: ubíjela nás vedra, zápasili jsme s nedostatkem spánku i s odérem záchodů toi-toi, ale nestěžovali jsme si.

Vidět krátce po sobě Balet Slovenského národního divadla, švédského písničkáře Josého Gonzáleze, radikální partičku These New Puritans, senegalský Orchester Baobab, jemné trio The XX, islandský múm, brooklynské divoženky Vivian Girls či brněnské Midi lidi – to můžete asi jen na Pohodě. Vznikají při tom pozoruhodné sekvence. Například ve čtvrtek večer: nejdřív oslavujeme s nejstarší slovenskou undergroundovou kapelou Chór vážskych muzikantov jejich třicáté narozeniny, potom skáčeme na starých, ale jarých Stranglers, vzápětí nás dojímá Mozartovo Requiem a nakonec nám zase znovu padá čelist nad talentem ještě ani ne plnoleté dvojice elektronických koumáků s uměleckými jmény Pjoni a Ink Midget. Anebo v pátek v noci, když přicházíme na místo, kde před rokem spadl onen stan: sedíme na trávě při stovkách hořících svíček, ze dvou klavírů, které jsou na místech, kde konstrukce stanu smrtelně zasáhla Martina a Nikolku, znějí romantické melodie, zezadu k nám zní punk rock skupiny Vandali, z boku zlomené bíty a hlukové steny anglického dua Autechre, z dálky je slyšet veselé reggae kapely Ska-pra Šupina. Zdá se mi, že tohle je ten nejlepší způsob, jak si vzpomenout.

Radujme se, když máme radost Návštěvníci jsou pokojní, účinkující umělci nešetří chválami, argentinští filmaři jsou hotoví z Mariána Vargy, kolegové z Čech tvrdí, že takový festival za řekou Moravou nenajdete. Dobře se to všechno poslouchá, ale my, co máme k Pohodě blízko, víme, že ten nepopsatelný smutek, který nás zasáhl před rokem, to hrozné ticho, které nastalo na jinak veselém letišti po evakuaci účastníků, to už s námi zůstane navždy. Už víme, že ani na Pohodě není pohoda samozřejmostí. Jsme jako děti, které na prvním pohřbu blízkého člověka najednou zjistí, že je tu i smrt, a to vědomí už je nikdy neopustí.

„Radujme se, když máme radost,“ říká nám v zákulisí dvaaosmdesátiletý kněz Anton Srholec, statečný člověk, který strávil devět let v Jáchymově. „Přijdou i chvíle, kdy budeme smutní. Pak budeme smutnit, ale teď tančeme,“ praví otec Antonio (jak mu všichni říkáme). V neděli ráno spolu s kazatelem Církve bratrské Danielem Pastirčákem a evangelickou farářkou Annou Polckovou slouží ekumenickou bohoslužbu. Marián Varga při ní hraje Fratres od Arva Pärta a svoji skladbu Ľalia poľná, Dorota Nvotová zpívá píseň svého otce Jara Filipa Bolo nás jedenásť. „Pohoda mi připomíná židovský svátek stanů,“ říká Daniel Pastirčák. „Jednou za rok opustíme pohodlí svých domovů, na pár dní se přestěhujeme do stanového tábora a posloucháme hudbu. Přes den nás pálí slunce a v noci nám je zima. Tak jako staří Izraelci si připomínáme, že jsme stále na cestě.“

Věk nevinnosti pro Pohodu minulý rok skončil. Tento rok vstoupila do dospělosti. Přesto neztratila půvab, pravdivost a krásu.

O autorovi| Juraj Kušnierik, Autor (* 1964) je hudební kritik, zástupce šéfredaktora slovenského časopisu Týždeň novinář

Autor: