Jen pro připomenutí: Mikael Blomkvist je schopný švédský investigativní reportér a spolumajitel časopisu Milénium, který ve své poslední kauze trochu zanedbal ověření zdrojů a byl odsouzen za pomluvu významného muže. Lisbeth Salanderová zase pracuje pro detektivní kancelář Milton Security. Je výstřední, úředně nesvéprávná, v dávné i nedávné minulosti zneužívaná, bezmála geniální, s moderními technologiemi dokonale srostlá, ale jinak vlastně úplně normální mladá žena; tak trochu příbuzná brutální Nikity, hluboko uvnitř křehká dívenka, která jen touží prožít Vánoce po boku hodného člověka, s nímž by mohla mít hezký, zdravý, heterosexuální vztah.
Mikael a Lisbeth se sejdou na případu dávno zmizelé příbuzné mocného průmyslnického klanu Vangerů, jehož někteří členové mimo jiné projevovali výrazné sympatie k nacismu. Postupem pátrání vyplavou na povrch drastické a nechutné skutečnosti; především se konečně do jedné zřetelné série spojí řada dávných i novějších bizarních vražd mladých žen, které neschopná švédská policie zatím vždy vnímala pouze odděleně. V různých podobách se nám zjeví obraz světa, v němž „muži nenávidí ženy,“ tedy světa plného zamindrákovaných sexuálních násilníků, kterým nahrává i sám společenský systém. Akonečně se tedy přijde i na to, co se stalo v onen osudný den, kdy zmizela Harriet Vangerová. Přímý souboj se zlem ve finále je samozřejmostí. A dovětek, který očistí Mikaelovu profesionální pověst, nutností.
První část trilogie Milénium, kniha Muži, kteří nenávidí ženy (pro anglickou verzi později přejmenovaná na Dívku s dračím tetováním) vyšla ve Švédsku poprvé v roce 2005. Před necelými třemi lety obletěla svět švédská filmová adaptace a v roce 2012 je z Milénia planetární fenomén, který už je tak trochu faux pas neznat. Pěkných pár megapascalů k tomuto společenskému tlaku přidává i nejnovější filmové zpracování úvodního příběhu. O první recenzi zveřejněné předčasně „proti vůli producenta“ (shodou okolností to byla recenze obdivná, autor to prostě samým nadšením nemohl vydržet) referovala média jako o závod a bez zdráhání pasovala snímek Davida Finchera na událost hodnou mimořádné pozornosti.
Pravda je, že Fincher opravdu udělal asi maximum možného, aby nabídl divákům důvod znovu se podívat i na příběh, jehož tajenku dávno znají. Dostal a využil prostor pro manýristické vycizelování klíčových scén, pro objevný výběr představitelky hlavní postavy nebo pro důmyslné vyladění hudební složky díla.
Švédsko jako americká kolonie
Mnoho bodů snímku přidává zejména nekonvenčně atraktivní Rooney Mara jako všestranně disponovaná Lisbeth Salanderová, ale zásadní je i přínos Trenta Reznora coby tvůrce hudby. Už nápaditá úvodní titulková pasáž, podkreslená Reznorovou verzí Immigrant Song od Led Zeppelin, vzbuzuje tíseň i vzrušení, pocit, že teď nás čeká opravdová jízda na drakovi, která nás zavede snad až k temné podstatě celé naší současnosti. Což je svým způsobem pravda, ovšem tou výpovědí je především tento film jako takový, coby doklad, jaké motivy a dějová schémata dokážou vzbudit masivní zájem publika a jaký příběh se stává adorovanou předlohou hodnou několikerého zpracování z dílny renomovaných tvůrců.
David Fincher svou schopnost točit thrillery o zvrhle hravých sériových vrazích dokázal snímky Sedm nebo Zodiac. Larssonův román, kde se ze zapomnění vynoří bestie plánující své krvavé dílo podle scestných výkladů biblických pasáží, se do této kolekce zdánlivě dobře hodí. Povinná věrnost populární předloze však nakonec Finchera až příliš omezuje. I v jeho thrillerovém pojetí základem děje zůstává tradiční detektivní pátrání, kde se mají postupně rozkrývat indicie vedoucí k odhalení pravdy.
Pokud ale mnohé diváky tento rozměr filmu už v podstatě nemusí zajímat, přes veškerou snahu o vybudování napětí v některých momentech hrozí nuda. Zvlášť když se to napětí také občas buduje tím, že se v podstatě nic neděje, jen někdo někam jde, jede, cosi hledá.
Muži, kteří nenávidí ženyUSA 2011 |
Divák pak má až moc prostoru zamýšlet se třeba nad tím, v jaké že to zemi se vlastně s Davidem Fincherem ocitl. Podivuhodnou skutečností totiž je, že ač jsme podle všeho (tedy třeba podle jmen či nápisů na ulicích) ve Švédsku, všichni tu mluví – či tetují vzkazy – anglicky. Není nakonec tohle na všem to nejpodezřelejší? Řešení této dílčí záhady leží v „cizím“ přízvuku, jímž je angličtina postav obdařena. Přesně tohle přece slyší americký turista, který do Švédska zavítá. A je jen logické, že tak hovoří švédští domorodci, i když jsou jen sami mezi sebou... I tato kuriozita potvrzuje, komu je film primárně určen. Hlavním cílem filmařů opravdu nebylo soutěžit se švédskou verzí o uznání evropských diváků, nýbrž prodat Američanům Evropu způsobem, který je zaujme a patřičným způsobem vyprovokuje. Čehož se dá docílit nejen drsnou scénou znásilnění, ale například i tím, že se ve filmu „beztrestně“ pije a kouří...
Evropští opětovní konzumenti Larssonova příběhu jsou jistě vítanou, ale jen druhotnou cílovou skupinou a na film jdou jaksi na vlastní nebezpečí. Které spočívá i v tom, že s každým zopakováním této story jen zřetelněji vyvstávají její četné slabiny. Výsledným pocitem pak může být (v lepším případě) třeba naděje, že Rooney Mara dostane v budoucnu ještě mnohem lepší prostor, než je tato ambiciózní atrakce předstírající významné sdělení, byť ve skutečnosti jen efektně motá páté přes deváté.
