Muži přicházejí, muži odcházejí, sdělí mladičká Glauké ztrhaně vyhlížející třicátnici Médeii. Trochu naivně, ne-li dokonce nablble, jenže taky docela vítězoslavně. Přebrala jí manžela a teď se přichází „rozumně“ domluvit na technických záležitostech rozvodu. Stěhováci čekají dole před domem a odstavená sokyně vše jistě pochopí…
Umělecký šéf pražského A-Studia Rubín a nejpilnější současný český dramatik Petr Kolečko napsal a režisér Daniel Špinar nastudoval další volnou parafrázi proslulé divadelní klasiky. Kauza Médeia navazuje na úspěšnou Kauzu Salomé: dění se přesunuje do současnosti, mluví se současným jazykem a „řeší se“ srozumitelně současné problémy. Tragédie se tak mění na hříčku, která se sice dotýká vážnějších témat, inscenátoři si však viditelně dávají záležet především na tom, aby diváky po celou dobu zhruba hodinového představení neustále udržovali ve stavu příjemného pobavení.
Dobrou chuť, dobrou zábavu Titulní roli hraje Jana Stryková; v úvodním monologu, převzatém od Euripida, poněkud násilně ždímá emoce, v odlehčených a ironicky laděných výstupech se jí však daří o poznání lépe. Obsazení Slovenky Zuzany Stavné do role Glauké sice vyhlíží jako slibný „inverzní“ nápad (Médeia byla v Řecku vzdor svému královskému původu podezřelou cizinkou), inscenátoři však s ním nijak dále nepracují. Klasickou komediální figuru dívenky, která si moc neuvědomuje, jaké nehoráznosti říká a činí, nicméně Stavná zvládá se sympatickou jiskrou. Proslulý příběh mstitelky, která manželův křiklavý nevděk potrestá vraždou sokyně i svých vlastních dětí, v Rubínu předkládají ve značně odlehčené podobě; žádná mytologická, kulturní či emocionální přetíženost, žádný patos. Kauza Médeia nabízí tragikomický pohled na zoufalou stárnoucí ženu, jejíž manžel si našel mladší a hezčí – a ta jí přijde v celé své nohaté kráse o Vánocích navštívit a všechno jí to dá pěkně z očí do očí sežrat. S mladistvou bezohledností, u které není tak docela jasné, kde končí pitomost a kde začíná zlomyslnost. Ale o tom už byla řeč v úvodu. V rámci vyváženosti se nicméně ukáže, že ani štěstí mladé „princezny“ není tak úplně bezoblačné: trpí anorexií, nejde jí to ve škole, a chvílemi tudíž vyhlíží docela ztrápeně.
Navzdory současným kulisám a víceméně pravděpodobnému vedení děje hra zachovává původní motiv vraždy pomocí otráveného roucha (v mírně ironizované podobě, samo sebou). Kolečko navíc přihodí žertovně neúspěšný travičský pokus s rajčatovým pyré a neodolá ani pokušení převzít z jiných tragédií efektní kanibalskou večeři, při níž Médeia nevděčnému manželovi naservíruje musaku uvařenou z masa jeho nové lásky. Když už dojde na tragické vyvražďování, ať má pořádné grády, že ano. A všeobecný masakr zakončí paradoxní tečka, která by jistě ráda byla hlubším poselstvím. Zatímco mstitelka Médeia zůstává v zajetí výčitek svědomí, její sokyně triumfuje: ze záhrobí rozverně popisuje, jak si to na onom světě spolu se zavražděnými nevinnými dětmi užívá.
Dobrou chuť ze záhrobí Takto pojaté finále sice nemá v předchozím záměrně zbanalizovaném a zpsychologizovaném dění valnou oporu, s tím si ale inscenátoři hlavu nelámou. Podstatné je, aby vše hezky plynulo (což plyne), publikum se bavilo (baví se) a návdavkem dostalo jakýs takýs pocit hloubky (což dostane).
Šikovný dramatik (což Petr Kolečko nesporně je) by sice nejspíš podle stejného vzorce dokázal přepsat celou antickou knihovnu, to už je ale téma na jindy. Nezbývá než se rozloučit s přáním dobré chuti a ještě lepší zábavy.
Petr Kolečko: Kauza Médeia
Režie a scénografie: Daniel Špinar Pohybová spolupráce: Lenka Vágnerová A-Studio Rubín, Praha, premiéra 5. 12. 2010
