Lidé s odhaleným pozadím a boa? To snižuje vážnost Prague Pride, říká gay aktivista

Podle něj však akci Prague Pride příliš nesvědčí karnevalový průvod, v němž se předvádějí muži s odhaleným pozadím, v kožených kalhotách či na vysokých podpatcích. I kvůli tomu festival provokuje odpůrce. Jako alternativa pak proběhne akce odpůrců Alt*Pride.

Lidovky.cz: Vrcholí již sedmý ročník festivalu zaměřující se na LGBT komunitu, tedy lesby, gaye, bisexuály a transgender osoby. Lze vysledovat nějaký vývoj od roku 2011, kdy probíhala první taková akce v Česku v atmosféře silných a nekorektních politických prohlášení? Například vicekancléř Václava Klause označil homosexuály za devianty.
Nevím, jestli se to váže k festivalu Prague Pride, nebo ne, ale i podle kvantitativních dat se situace změnila. Postoj české veřejnosti k právům LGBT komunity se výrazně zlepšil. Zvětšila se také podpora při osvojení dětí, obzvláště v rodinách, kde děti vyrůstají už odmala.

V Praze začíná Prague Pride - festival leseb, gayů, bisexuálů a transsexuálů

Lidovky.cz: Lze říci, co se povedlo přímo díky festivalu Prague Pride, jehož sedmý ročník v sobotu bude zakončen „průvodem hrdosti“, který bývá nejviditelnější?
Ukázalo se hlavně to, že svět se nezhroutil, česká veřejnost se nezhroutila, nenastala apokalypsa a nezměnily se zásadně hodnoty lidí. To se nestalo, a dalo se se to také předpokládat. Narážím tím ovšem na „proroky“, kteří přesně o těchto věcech mluvili a mysleli si, že nastanou.

Lidovky.cz: Organizátoři v nadsázce tvrdí, že jde o „zbytečný festival“. Ostatně toto spojení se objevuje i na plakátech a dalších propagačních materiálech. Když se soustředíme na kontext v českém prostředí, souhlasíte s tím, že jde o zbytečnou akci? Je to dobrá strategie ze strany pořadatelů a organizátorů?
Myslím, že ironie je na první pohled jasná. A to říkám, ačkoli jsem zasvěcený. Chápu, proč organizátoři zvolili tuto formu a na co tím upozorňují. Častá argumentace je totiž taková, že nikdo tu nikoho nešikanuje, nikdo za sexuální orientací nikoho nekamenuje, nezavírá do vězení nezabíjí, gayové a lesby se můžou bez rizika „vyoutovat“ (přiznat veřejně ke své sexuální orientaci - pozn. red.), a proto není potřeba pořádat festival, kde se budou okázale vystavovat lidé a volat po svých právech. Česko je ovšem plíživě xenofobní a homofobní.

Lidovky.cz: Festival také zvolil heslo, které říká, že LGBT komunita si potřebuje vydobýt respekt, nikoliv „pouhou“ toleranci. Musí se skutečně LGBT komunita v Česku pořád připomínat a žádat o respekt? Vyvine se podle vás časem do stadia, kdy to již nebude nutné?
Z mého sociologického hlediska to vidím tak, že situace v Česku je v tomto ohledu velmi specifická. Jednak jsme patnáct let za západní a severní Evropou, a zároveň deset nebo patnáct let před zeměmi na východě, jihovýchodě a severovýchodě Evropy. Naštěstí nejsme jako východní země a země jihovýchodní Evropy, Balkán, Maďarsko a postsovětské země, v nichž se situace neustále zhoršuje.

Lidovky.cz: V čem přesně?
Dochází tam k jevu, kterému se říká „backlash“, tedy řekněme zpětná reakce na to, že se status LGBT lidí používá jako nějaký strašák. Jde o „antihomosexualismus“. Jak popsal Ulrich Beck (jeden z nejvýznamnějších sociologů konce 20. a počátku 21. století - pozn. red.), žijeme v rizikové společnosti a my už vlastně nemáme žádné jistoty. Běžná populace nemá jistotu, že jednotlivci budou pracovat až do svých 65 let, nemá jistotu, že jedinci budou mít důchod. Chybí nám jistoty, a proto se hledají kolektivní viníci, tedy určité skupiny lidí, na které můžeme nasměrovat pozornost a ukázat na ně se zdviženým prstem, protože způsobují boje.

Lidovky.cz: Což se patrně dotýká i LGBT komunity, že?
LGBT skupina je zajímavá v tom, že v našem středoevropském prostoru není zvyklá se aktivizovat. Vždy byla velmi roztroušená. Posledních osmdesát let se o ní nevědělo nebo se objevovala v nějakých lékařských ordinacích a možná v několika barech ve městech. Nebyla zvyklá být venku. Nikdy se nestalo například to, co se stalo v Americe.

Lidovky.cz: Tím máte na mysli ostré nepokoje?
Šlo o šarvátky v roce 1969, na jejich základě vznikly Pride průvody v sedmdesátých letech a pak po roce 1980. Tehdy lidé říkali: „My jsme žili v pomyslné skříni posledních padesát let“. Jenže v době, kdy probíhala studená válka, se hledali viníci - komunisti, židi i LGBT lidé. Tehdy vzniklo LGBT hnutí, spolu s pacifistický,, environmentálním, druhou vlnou feminismu a studentskými nepokoji. To vše vyústilo v to, že se LGBT skupina aktivizovala a chodila na průvody hrdosti. Gayové a lesby hlásali, že jsme tady a ostatní si musí zvyknout, stejně tak, že není nutné na nás posílat policii. Chtěli vzkázat: „My jsme úplně normální lidi, stejně jako vy. Jen máme rádi osoby stejného pohlaví, se kterými chceme žít“.

Lidovky.cz: V Česku podle vás tento tón od LGBT komunity chybí?
Tohle v prostoru střední a východní Evropy vlastně vůbec není. My tuto zkušenost nemáme. Homosexualita se objevila až v 90. letech. Je stále dost silně zabalená v medicínském diskursu. Je vnímána stále tak trochu jako nemoc a v českém prostoru aktivismus v 90. letech minulého století nebyl aktivismem mobilizačním. Nebylo to tak, že by lidé chodili do ulic a volali po tom, že chtějí práva, chtějí registrované partnerství a nechtějí být považováni za nemocné. To se nestalo.

Lidovky.cz: K čemu tedy došlo, pokud lidé nebyli schopni se mobilizovat?
Spíše došlo ke směnnému aktivismu, což je většinou až druhá fáze tohoto procesu. Prvně jde o mobilizaci. U nás se věci začaly měnit kuloárně. Šlo o takzvanou salámovou metodu (označení pro taktiku, při níž se kontroverzní či obtížné cíle, řešení a požadavky, které by se prosazovaly jen těžko, nebo by byly zcela neprůchodné, rozdělí na malé dílčí krůčky a prosazují se postupně – pozn. red.) Za to, že se situace takto vyvíjela, mohou tehdejší politici. Začalo se malými krůčky, nikdo o tom ani příliš nevěděl, vše řešilo se v uzavřených skupinách na parlamentní půdě. Nešlo tedy o žádný velký aktivismus.

Lidovky.cz: Přesto se gay komunitě nakonec podařilo uspět v mnoha zásadních věcech. Jmenujme například registrované partnerství, otevření cesty k osvojení dítěte...
Změna nastala v roce 2011, kdy začal Prague Pride coby festival, který měl být čistě komerční záležitostí. Po vzoru Amsterdamu. Jenže se ukázalo, že v rámci LGBT komunity fungují skupiny, které nechtějí být zavření v té pověstné skříni a kterým na jejich právech záleží. Chtějí mít děti. Pak jsou tu také transgender lidé, jejichž otázka je nejvíce problematická.

Lidovky.cz: To nepochybně.
Jsou nejvíce stigmatizovanou skupinou, a to jak v rámci LGBT komunity, tak i té většiny. Organizace Proud dělala výzkum a ukázalo se, že děti ve školách se mezi sebou nejvíce bojí transgender spolužáků. Zvlášť je to patrně u heterosexuálních kluků, kteří spíše sáhnou po fyzickém násilí. Proti tomu, co se jim nelíbí, se postaví násilně, spíše než dívky, které to řeší symbolickým násilím, tedy pomlouváním nebo odstrkováním z kolektivu. Chci tím říct, že LGBT komunita je různorodá a řeší různé problémy.

Lidovky.cz: Od roku, kdy se poprvé uskutečnil Prague Pride, se ale situace změnila. Naznačil jste, že ji považujete za lepší?
To vzniklo až v roce 2011. Ještě o pět let dříve, v roce 2006, ovšem začal fungovat institut registrovaného partnerství. Všechny LGBT organizace, které se snaží bojovat za práva, tehdy řekly, že válka byla vyhrána, protože registrované partnerství pro ně byla poslední meta. Jenomže registrované partnerství není manželství, nejde o stejné uznání vztahu či jiných vztahů. Neřeší například vůbec otázku dětí, které gayové a lesby mají a mít budou. Toto je potřeba právně ošetřit. Také je potřeba řešit záležitosti související s životem transgender lidí. Jedna skupina z nich se totiž nechce nechat „ořezávat“ jen proto, aby mohli dostat nový občanský průkaz. Oni cítí svoji identitu a chtějí o ni sami rozhodnout.

Lidovky.cz: Proti tomu ostatně hlasitě bojují i různé neziskové organizace, které jsou vůbec pro celou LGBT komunitu velmi podstatné. Politici se za práva této menšiny tolik nebijí...
Pět let po uznání registrovaného partnerství vznikla akce Prague Pride a v té době se dala dohromady také organizace Proud. Prague Pride nejprve organizovala festival, teprve poté získala politický rozměr. I když politické téma jako první vnesl už Václav Klaus a lidé z jeho kanceláře, kteří mluvili o tom, že do ulici vyjdou devianti. Upozorňovali totiž na „homosexualismus“, což je mimochodem termín, který si vypůjčili od ruského prezidenta Vladimira Putina. První politický náboj přišel z Hradu. Z toho důvodu se hodně lidí zúčastnilo toho prvního průvodu, stavěli se tím proti Klausovi a establishmentu. Z Prague Pride se stal docela dobrý festival s doprovodným programem, který vrcholí průvodem.

Lidovky.cz: Říkáte „docela dobrý“. Z toho jde cítit určitá skepse. Z čeho pramení?
Průvod má dvě části. Jedna je vlastně jako takový masopust, kde si muži brávají krajkové korzety svých manželek, nebo se obléknou do kostýmů berušek, ženy jdou za čarodějnice, děti třeba za prasátko nebo princeznu z pohádky. Taková je i karnevalová část pridu, kdy jdou gayové a lesby v tom, co je pro jejich subkulturu „typické“ - za tu typičnost ale můžou heterosexuálové, kteří posledních 100 let tvrdí, že gayové jsou zženštilí a lesby zmužnělé. Tak si z toho subkultura dělá legraci. Jenže pak je i ta politická část průvodu. Lidé stále volají po změně, protože je pořád co měnit. Situace těchto občanů ale není stejná jako situace těch, kteří nemají tu drobnou jinakost, a to sexuální nebo genderovou identitu, která není uznávaná jako ta vhodná nebo správná.

Lidovky.cz: Vadí vám, že barevnost a jistá výstřednost festivalového průvodu přehlušuje tu seriózní stránku akce a snahy gay komunity?
Média často dělají to, že propojují dvě věci. Říkají, že gayové a lesby, což mimochodem berou jako jednu skupinu bez rozdílu, chtějí svá práva. Jenže na fotografiích v novinách pak ukazují lidi z karnevalového průvodu, kteří mají boa, výrazné lodičky, kožené kalhoty a odhalené zadky. Co si o tom představí lidé, kteří pocházejí z malého města nebo vesnice a nejsou s tímto tématem jinak v kontaktu? Když spočítáte tyto výstřední lidi, kteří představují extrém vymykající se normě, zjistíte, že je to jen malá skupina. Pak je na akci poměrně početná skupina lidí, kteří jdou na průvod normálně oděni a jen se účastní akce. Součástí davu je také skupina zhruba 1500 lidí, které lze nazývat aktivisty. Není to tedy homogenní skupina. Lidé v LGBT komunitě mají také různorodé politické názory, vyznávají různorodé hodnoty, někteří jsou věřící, jiní ne, někteří jsou extrovertní, jiní intovertní.

Lidovky.cz: To je podle vás málo zdůrazňované?
Podle mě je úkolem médií tento obraz změnit, ačkoli si myslím,že média v poslední době se poměrně hodně změnila a referují o LGBT z našeho, tedy aktivistického, pohledu. Vlastně o gayích a lesbách informují víceméně neutrálně, mnohdy dokonce pozitivně. Podobně se to děje na západě. Ale zrovna informování o průvodu představuje jeden velký dluh vůči LGBT komunitě. V novinách se objevují fotografie vizuálně zajímavých lidí a „úchylností“. Už se ale těchto lidé neptají, proč si na akci muži vzali lodičky nebo paruku. Oni by pravděpodobně řekli, že se přišli jen bavit. Média pak tvrdí, že tito lidé bojují za práva. Tak to ale většinou ani není, protože těmto lidem je to jedno. Oni jsou spíše rádi za to, že práva řeší někdo za ně. Navíc nás jako aktivisty ani neznají, nikdy si s námi nepovídali, nechodili na žádné semináře. Žijí komfortní gay a lesbický život. Je to stejné jako u většiny populace.

Lidovky.cz: Jak to myslíte?
Funguje to podobně jako s volbami – lidé k volbám nechodí, pokud je politika nezajímá. V případě LGBT komunity je populace jen zmenšená, ale jinak je to v zásadě stejné.

Lidovky.cz: Je český Prague Pride specifický tím, že barevnost schovává seriózní stránku festivalu? Nebo tak funguje i v zahraničí?
Nebyl jsem samozřejmě na všech průvodech. V zahraničí jsem byl například na průvodu v Hamburku a Kodani. Festivaly na západě či ve Skandinávii jsou typické tím, že na nich už chybí politická témata. V Amsterdamu chtěli Pride dokonce zrušit. Ale jak radnice, tak například pivovary, kteří z toho mají obrovské příjmy, přiměly organizátory, aby festival nadále pořádali i přesto, že témat už mnoho není. Rozhodně nejde o témata, na které by se mělo upozorňovat na průvodech. Jde například o řešení situace intersexuálních lidí (jejich vnitřní nebo vnější pohlavní orgány jsou odlišné od typicky mužských či ženských. Tito jedinci mohou mít navenek pohlavní orgány jednoho pohlaví, avšak jeho vnitřní orgány mohou být pohlaví opačného – pozn. red.) nebo situace LGBT seniorů. To není téma, které by se hodilo řešit nebo zviditelňovat na průvodech.

Lidovky.cz: Jaký je tedy Prague Pride v kontextu této diskuse?
Řekl bych, že Prague Pride je stejný jako Česko. I v otázce práv je někde mezi. Zatímco průvody v Bělehradě, Kyjevě nebo Pobaltí bývají zakazovány nebo rozháněny a navštěvují je i ultranacionalisté za účelem se pobít, tak LGBT festivaly v západních zemích jsou o komerci a zábavě. Česko by na tom chtělo být jako v západních zemích, ale na druhou stranu LGBT práva nejsou na takové úrovni jako ve Skandinávii nebo směrem na západ. Čeští politici by se měli rozmyslet, jestli na tom chtějí být jak v orbánovském Maďarsku, Černé Hoře, Srbsku, Ukrajině, Arménii či v Gruzii, a nebo jestli chceme jít po vzoru západních zemí. Myslím, že Česko vždy patřilo na tu druhou stranu.

Lidovky.cz: Co jsou současná palčivá témata, která chtějí aktivisté za práva LGBT komunity v Česku otevřít?
Jedno z důležitých témat je věc, která ležela v poslanecké sněmovně čtyři roky a pravděpodobně se dostane i do té další sněmovny. Jde o přiosvojení, tedy vyřešení situace dětí, které reálně žijí a často se narodily do rodin s rodiči stejného pohlaví, avšak úředně mají uznaného jen toho biologického rodiče. Druhý rodič je pak rodič, který se o dítě stará a vychovává jej, ale nemá práva a povinnost vůči dítěti.

Lidovky.cz: Jaká jsou další témata?
Momentálně se rozjíždí kampaň s názvem Jsme fér, která řeší téma manželství. Měli bychom se bavit o tom, jestli gayové a lesby mají natolik jiný partnerský vztah, aby měli i jiný svazek. Registrované partnerství není rodinným stavem. Jeho status je odlišný. Otázka je, zda je to správně a co tím vlastně říkáme LGBT skupině. Dalším problém, který podle mě není moc medializovaný, je problematika transgenderu. Česko sice bylo poměrně progresivní, pokud jde o transexualitu – tedy potřebu lidí přecházet z jednoho pohlaví na druhé. Péče je hrazena, takovým lidem je poskytována péče sexuologů a dalších odborníků, medicína s tím umí dobře pracovat. Ale také je tu skupina transgender lidí, kteří nechtějí zásahy do vlastního těla a přesto by chtěli změnit pohlaví legálně, před úřady. V Česku to ale zatím jinak nejde. Na to upozorňovala i Rada Evropy, která Česko nařkla z toho, že narušuje Chartu sociálních práv, jejíž součástí je právo na tělesnou integritu.

‚Za komunismu žili gayové a lesby v manželstvích. Dnešní generaci pomáhají sítě‘

Lidovky.cz: Často přehlíženou skupinou jsou také LGBT senioři. Je i tato část populace středobodem vašeho zájmu?
Čím více bude stárnout populace, tím více budou senioři tématem. V současné době ve věku 70, 80 nebo 90 let dorůstá skupina lidí, kteří většinu svého života prožili v totalitě, kdy coming-out mohli uskutečnit až třeba ve třiceti nebo čtyřiceti letech. Jsou případy, kdy s tím někteří lidé vyšli ven až ve svých padesáti letech. V tomto věku třeba teprve zjistili, že jsou gayové nebo lesby. Najednou mohli být otevřené gayi nebo lesbami, s čímž mají dobré i špatné zkušenosti. Nemají ale žádné rodiny, přitom pojištěním na důchod před sociálně složitou situací bývá většinou právě rodina. Pokud chybí, tak je to třeba i tím, že seniora rodina opustila. To všechno, o čem jsem mluvil, jsou témata, která během zhruba pěti let nastoupí a budeme je muset řešit.

Lidovky.cz: V posledních letech se objevuje poněkud odlišný trend. Lidé odlišné sexuální orientace nebo pohlavní identity se spojují skrze internet, což je zcela opačná zkušenost od toho, co zažívali dnešní senioři-homosexuálové nebo senioři-trans lidé. Povídají si o svých zkušenostech prostřednictví skupin na sociálních sítí, chatů, natáčejí o své zkušenosti videa na YouTube pro anonymní publikum. Myslíte, že toto je budoucnost LGBT komunity? Může se díky tomu stát odolnější?

Organizace přes sociální sítě je typická pro jakoukoli sociální skupinu po celém světě. Problém ale přichází se zahlcením. Pokud jako aktivista sleduji několik různých skupin zaměřujících se na různá témata, tak jste každý den zahlcen příspěvky. Je to dosti nepřehledné a člověka to hodně paralizuje. Přemíra komunikace může být často na škodu a může přispívat k informačnímu převisu. Lidé pak nemohou, nebo ani nejsou schopni, se v tom orientovat a informace zpracovávat.

Lidovky.cz: Pokud jde například o transgender problematiku, lidé před proměnou nebo ti, kteří právě proměnu podstupují, si pochvalují, že mají od „zkušenějších“ lidí více informací než od některých lékařů. Ti totiž nejsou vždy připraveni člověku odlišné pohlavní identity pomoci.
Sociální sítě v tomto ohledu pomáhají hlavně menším sociálním skupinám. Což jsou právě skupiny transgender lidí nebo transsexuálů. Intersexuálních lidí v Česku moc není a senioři internet tolik nepoužívají. Jde o to, že sociální sítě a internet všeobecně překonává vzdálenostní bariéru. Lidé tak nemusí jezdit do jiného města, aby se poradili. Stačí se podívat do online skupiny a téma rychle rozebrat. Jde o určitě o jev, který LGBT komunitě hodně pomohl. Gay a lesbická komunita je ale na online život zvyklá už od 90. let minulého století. Anonymních míst, kde se dříve gayové a lesby setkávali osobně, sešlo na úbytě. Většina lidí už tato místa dávno nevyhledává. Fungují jiné mechanismy.

Lidovky.cz: Jaké?
Jde o celosvětový trend. Osobně mám zkušenost z Floridy, kam se nyní stěhují gayové a lesby ve věku 55 - 65 let. Mluvil jsem tam s jedním profesorem, který tuto komunitu zkoumá a on mi řekl, že tam dlouho nikdo nežil a až v posledních třiceti nebo čtyřiceti letech se tak děje. Třeba i kvůli tomu, že existuje klimatizace. Tito starší lidé byli frustrovaní, když zjistili, že mladí gayové pracující v barech nebo v sociálních službách na Floridě už nenavštěvují gay diskotéky nebo gay podniky se šipkami. Byli z toho takoví smutní. Mladým stačí internet, potkávají se díky němu v normálních podnicích. U nás je to podobné, jen skupina seniorských gayů není tak aktivní a bohatá. My máme seniory, kteří se museli neustále skrývat.

Lidovky.cz: Je možné v českém prostředí vysledovat, že by díky internetu a otevření diskuse o sexuálních menšinách, mladí lidé uskutečnili přiznání o své sexuální orientaci v dřívějším věku?
Ano i ne. Internet umožnil to, že LGBT lidí si najdou informace. Zjistí třeba i to, že součástí toho takzvaného coming-outu je fáze odmítání. Nechtějí si to přiznat, protože nechtějí být jiní a cítit se sami. Takoví lidé do té doby nikoho podobného neznali. Internet jim umožnil zjistit, že jsou to úplně normální lidé, kteří mají svoje rodiny, vlastní baráky, starají se o labradory a jezdí na dovolené do Chorvatska. Určité skupině lidé toto pomůže, zejména těm, kteří jsou víc extrovertní.

Lidovky.cz: Nepomáhá tento model komunikace právě i uzavřenějším typům?
Pokud někdo pochází ze složitějšího sociální prostředí, a rodiče jsou třeba homofobní, což se může projevovat například jadrnými narážkami na homosexuály, při sledování ve fotbale vykřikuje, že je hráč „buzna“, tak zůstane uzavřený i nadále. Organizace Proud dělala výzkumy mezi středoškoláky a ukazuje se, že méně homofobní, tolerující až respektující jsou ti, kteří mají někoho homosexuálního ve svém okolí. Zvlášť pokud ten někdo nevypadá stereotypně. Například když někdo zná kluka-gaye, který nechce být kadeřník a nemá růžovou kabelku. Nebo holka, která vypadá – řečeno s nadsázkou – jak jeřábnice. V takové skupině je pak snazší „přiznat“ odlišnou sexuální orientaci. Pokud je člověk Vietnamec nebo Rom, nemusí nic veřejně přiznávat, protože je to na první pohled jasné. U gayů a leseb je to jiné. Existuje tedy volba s tím jít ven, nebo to tajit, což je pozitivní i negativní jev.