* LN Jak postupuje vláda Davida Camerona v EU? Je euroskeptická, jak se původně obával leckdo v Evropě, a ničeho se nezúčastňuje, nebo naopak až příliš zapadla do unijní rutiny, jak jí vytýkají euroskeptičtí toryové?
Vláda je rozhodnuta hrát v EU velmi aktivní a konstruktivní úlohu, což ale neznamená, že bychom souhlasili se vším, co EU dělá, nebo že souhlasíme s každým aspektem unijního uspořádání. Ale chceme se soustředit na to dobré, co je v silách Unie. A toho je docela dost.
* LN Například?
Chci tím říct, že i když odhlédneme od probíhající finanční krize, musíme čelit ohromným výzvám, které pro Evropu představují různé rozvíjející se ekonomiky: Čína, Brazílie apod. Jestli se nepřipravíme na tuto konkurenci, odsoudíme příští generaci Evropanů k větší nezaměstnanosti a úpadku životní úrovně.
* LN Jak byste trénoval na Čínu?
Za prvé: prohloubit a rozšířit vnitřní trh Unie. Některé oblasti evropského trhu ještě nejsou úplně vyvinuté. Liberalizace služeb je hotová jenom z poloviny a my si velmi přejeme další impulz k liberalizaci služeb. Chceme, aby se směrnice o službách posunula dál. Za druhé si přejeme vznik jednotného trhu v energetice. Víte, že ten zatím přes všechny řeči nevznikl. Myslím, že by to nejen pomohlo snížit ceny, ale i v energetické bezpečnosti celé Evropy. Za třetí si přejeme jednotný trh v digitálních transakcích.
* LN Co liberalizace mezinárodního obchodu, která se v posledních letech tak trochu zasekla?
Jistě. Podle nás je tu reálná šance dotáhnout dohodu z Dauhá ještě letos. Skoro bych řekl, že to je dnes naše hlavní touha. Bez ohledu na Dauhá by ale EU měla uzavírat své vlastní smlouvy o volném obchodu. Loni se to podařilo s Jižní Koreou, na spadnutí jsou smlouvy s Kanadou, Indií. To je dobrá věc.
* LN Oblíbeným řečnickým tématem Britů je boj proti bruselské byrokracii, která dusí podnikání.
Ano, minulý týden, když byl v Londýně šéf komise pan Barroso, to byla jedna z věcí, kterou mu náš premiér říkal: podporujeme vás ve vašich ambicích odbourat část nákladů, které evropská regulace způsobuje středním a malým firmám. Prostě nejsme škarohlídi, kteří by v Evropě viděli a priori zlo. Jednotný trh je nejdůležitější nástroj pro dosažení konkurenceschopnosti Evropy.
* LN Zní to hezky, ale Barroso o škrtání zbytečné byrokracie mluví a Londýn mu přikyvuje už sedm let, a výsledky nikde.
Přesně tak. Řeči je třeba doprovodit politickou vůlí, a tu my máme. V těch vámi zmiňovaných sedmi letech se jí zbytečně moc vyplýtvalo na diskuse o evropské ústavě a Lisabonské smlouvě, místo aby se pracovalo na konkurenceschopnosti Evropy a na jednotném trhu, což jsou věci, které nakonec ve svých důsledcích lidi zajímají nejvíc. Výsledkem je, že veřejné mínění evropských národů se odpoutalo od názorů politiků. Není žádné tajemství, že v Británii velká část obyvatelstva pochybuje o přínosu členství v Unii. Jenže to není jen Británie: podívejte se, co se stalo v Irsku, ve Francii, v Nizozemsku, dnes už dokonce i Německu.
* LN Jak konkrétně chcete vaše partnery v EU přimět ke škrtání zbytečné regulace? Teď, když se vyjednává o unijním rozpočtu, si coby jeden z mála čistých plátců můžete klást podmínky. Proč neřeknete: pokud chcete naše peníze, zrušte ty a ty předpisy, liberalizujte trh s energií...
Ta debata nás čeká každopádně. A my zaujmeme velmi tvrdou pozici. Pokud jde o unijní rozpočet, tam žádáme alespoň zmražení výdajů, na čemž spolupracujeme s dalšími velkým přispěvateli do společného rozpočtu. Co se debyrokratizace týče, neexistuje jedna stříbrná kulka, která vám umožní zasáhnout všechny vaše cíle. Je třeba dát na bilaterální úrovni dohromady koalici států pro změnu. A když mluvíme s vládami v Německu, v České republice, v Holandsku, ve Švédsku... dokonce i ve Francii, tam všude vidím rostoucí vědomí o ekonomické konkurenci, která se po celém světě vynořuje. To není jenom Čína nebo Brazílie, to je taky Indonésie, Turecko, Mexiko a další. A pokud se chceme vyhnout úpadku, pokud nechceme čtyřicetiprocentní nezaměstnanost mezi mladými lidmi, s jakou už se teď musí potýkat Španělsko, musíme osvobodit evropský průmysl.
* LN Když se před šesti lety dohadoval minulý rozpočet EU zněla slova Tonyho Blaira taky dost rozhodně. Kvůli reformě zemědělské politiky dokonce svolil k růstu britského odvodu do Bruselu.
Mezi námi a Blairem je ale jeden rozdíl, my jsme daleko odhodlanější než on. On vzdal velkou část britského rabatu za pouhý slib. My budeme tvrdší. Víte asi, že pro schválení unijního rozpočtu je potřeba hlasů všech.
* LN Co říkáte na francouzsko-německé návrhy na užší hospodářskou spolupráce uvnitř eurozóny?
Je v našem zájmu, aby eurozóna dokázala obnovit stabilitu a vyřešila své hospodářské potíže, tak jako my musíme dát do pořádku svůj dům.
* LN Praha podobně jako Londýn není v eurozóně, ale česká vláda aspoň předstírá, že má na debatě o francouzsko-německých návrzích pro eurozónu zájem, aby při jednáních mohla naslouchat. Proč tuhle hru nehrajete taky?
Ó, i my se o ta jednání zajímáme. Ale protože do eurozóny vstupovat nebudeme, myslíme si, že je čistě na členech eurozóny, aby se rozhodli, co chtějí dělat. Nám jde o to, aby dohody uzavřené v eurozóně nijak neohrožovaly jednotný trh a aby se ty opravdu důležité diskuse o hospodářské koordinaci nekonaly na úrovni 17 členů eurozóny, ale 27 členů Unie.
***
Euroskeptici v režimu stand-by
Mezi 27 premiéry členských států EU je dnes britský konzervativní premiér David Cameron jediný, kdo veřejně napadal Lisabonskou smlouvu, na níž dnes fungování Unie stojí. Lisabonská smlouva ale vstoupila v platnost už v prosinci 2009, tedy půl roku předtím, než se dostal k moci. Konzervativci přesto šli do voleb se slibem, že některé pravomoci převedou z Unie zpátky do Británie. Očekávaný a leckde po Evropě i obávaný tvrdý euroskeptický kurz ale nakonec nastolen nebyl, nová vláda naopak jen přihlížela, jak se rozbíhá budování evropské diplomatické služby, a dokonce odsouhlasila větší finanční dozor EU nad londýnskou City. Cameronův ministr financí se na podzim dobrovolně podílel na pomoci krachujícímu Irsku, skoro jako kdyby Británie také byla členem eurozóny. Dosavadní neprůraznost Cameronovy vlády v evropské politice má dva hlavní důvody: jednak konzervativci musí brát ohledy na svého menšího vládního partnera, liberální demokraty, jejichž šéf a vicepremiér Nick Clegg se v minulosti profiloval jako nadšený zastánce přijetí eura. Toryové ale mají obavy i z toho, že kdyby ve straně velmi rozšířený euroskepticismus ventilovali veřejně, znepřátelí si tak některá mocná média v čele s „proevropskou“ BBC. Navíc ministra zahraničí Williama Haguea, kdysi vyprofilovaného euroskeptika, podle zpráv z britských novin jeho nová práce nebaví a ministr v úřadě působí vyhořele, sotva začal. Přitom to byl právě Hague, kdo po ratifikaci Lisabonu slavnostně prohlásil, že „to tak nenechá“.
Reptání, že se příliš kloní tzv. diktátu z Bruselu, se Cameronova vláda rozhodla čelit zákonem, který každý další přenos pravomocí na EU podmiňuje souhlasem Britů v referendu. A Dolní sněmovna se na začátku února drtivou většinou vzepřela verdiktu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který Británii nařizuje, aby i vězňům poskytla volební právo. Tento soud sice nepatří pod EU, vzpoura poslanců ale naznačuje změnu paradigmatu a konec automatického podřizování se vůli nadnárodních institucí. Na podzimních summitech Cameron hlasitě a za potlesku britského tisku vystupoval proti snahám Evropského parlamentu i navzdory krizi zvyšovat rozpočet EU. To je ale tradiční zbraň všech britských premiérů, úplně stejně v roce 2005 hlasitě a bez výsledku „bojoval“ i proevropský Tony Blair.
O autorovi| DANIEL KAISER, komentátor LN
