Dvoutýdenní intenzivní debata o zdvojnásobení DPH na knihy a tisk ukázala, že zastánci tohoto opatření jsou nejen v menšině, ale také ve stavu intelektuální nouze. Zatímco odpůrci navrhovaného zvýšení chrlí jeden relevantní argument za druhým, příznivci se nezmohli téměř na nic. Někteří liberálové dali k dispozici poučku, že daňové výjimky jsou cestou do pekel, vláda ji však těžko může použít, dokud ve snížené sazbě zůstávají ryby, pleny a další životní nezbytnosti v uvozovkách. Vztah autorů knih a státu získá po zvýšení DPH téměř feudální charakter. Z jednoho prodaného výtisku knihy řekněme za 300 korun získá autor 30 korun, z nichž ještě zaplatí daň z příjmu ve výši minimálně 15 procent. Stát by po zvýšení DPH dostal hned 60 korun + další odvody subjektů ve výrobním a distribučním řetězci. Nezdá se vám to trochu nemravné? Ze školních let si všichni pamatujeme Havlíčkovu veršovánku: „Českých knížek hubitelé lítí: plesnivina, moli, Jezoviti.“ Dokázal by někdo po sto pětašedesáti letech epigram aktualizovat a zrýmovat hubitele nedávné a současné, komunisty a Kalouska s Nečasem? Před čtyřiceti lety začal v Římě Jiří Pelikán vydávat časopis Listy, který měl navazovat na tradici týdeníku Svazu spisovatelů z let 1968/1969. Z Listů se brzy stalo významné exilové periodikum, vlivné zejména mezi těmi, kteří jako Pelikán odešli do ciziny po sovětské invazi. Dokazuje to i zájem československé rozvědky, která neváhala v roce 1974 poslat Pelikánovi „pro výstrahu“ poštou bombu – naštěstí adresátovi způsobila jen šok.
Na rozdíl od ostatních exilových médií přežily Listy pád komunismu i svého zakladatele a vycházejí dodnes jako mírně levicový intelektuální časopis, který si kupuje přes tisíc lidí. V jednom však Listy sdílejí osud ostatních exilových periodik: jeho stará čísla jsou velmi obtížně dostupná.
Kdo se zajímá o exilový tisk, brzy narazí na to, že některé tituly nejsou v celku v žádné české knihovně. Listy jsou na tom ještě celkem dobře, máme hutnou devítisetstránkovou obsahovou analýzu, kterou připravil Dušan Havlíček, jenž se jako člen redakčního kruhu na přípravě dvouměsíčníku od počátku podílel. Jediný další exilový časopis, jehož obsah je alespoň výběrově přístupný v knižní podobě, je Skutečnost, která vycházela v letech 1949–1953 a jejíž antologii vydal před třemi lety Vilém Prečan. U zdaleka nejvýznamnějšího exilového časopisu, Tigridova Svědectví, se musíme spokojit se jmenným a věcným rejstříkem do roku 1987, který sestavil Ilja Kuneš. V Česku ho mají pouhé tři veřejné knihovny.
Přestože u nás existuje několik projektů digitalizace tiskovin, které již umožňují řadu titulů studovat pohodlně u monitoru počítače, někdy dokonce i doma, exilový tisk doposud nikdo tímto způsobem zpřístupňovat nezačal. Proč vlastně? A nebylo by již na čase s tím začít?
O autorovi| PETR ZÍDEK, redaktor LN
